Další zajímavý den korporátního pracovníka, aneb život v matrixu

7:50 Po 80 minutách v souvislé koloně rezignovaně lovím u vjezdu do garáže elektronickou kartičku, která nějak způsobí, že se zvedne závora. Kartičky mám dvě různé, A a B, ale jen A mluví se závorou. Dneska na první dobrou! Juhuhu, jsem uvnitř.

8:00-8:15 Auto jsem na pátý pokus narvala na místo velikosti krabičky od sirek. Trochu mě vystresoval naspídovaný muž ve sněhobílém SUV Audi 4 kruhy, který za mnou celou dobu od závory jel až do mínus dvojky přilepený nárazník na nárazník, jako by se v garáži sám bál, nebo jako by mě chtěl harašit. To mě vždycky rozhodí a nikdy pak auto nenavedu do kóje na první otočení volantem. Pán, zřejmě nějaký vedoucí pracovník, co to umí s lidmi a přetéká empatií, i když je děsně bizi, se mi sice snažil pomoci máváním, posunky a túrováním svého třílitrového motoru, ale ten pučmeloun navoněnej asi nerozumí, jak to v těchto situacích funguje. Že to nefunguje!

Konečně jsem tam. Mávám mu nepříliš zdvořilým gestem, pučmeloun však už vystřelil do minus trojky, aniž by mi zatleskal.

8:15-25 Přikládám kartičku, co zná heslo ke dveřím k výtahům. Pípnutí. Prudce beru za kliku. Řvu bolestí. Téměř jsem si vykloubila rameno a dveře drze drží pozici. Přikládám vztekle kartičku druhou, zdravou rukou, a cedím mezi zuby rádoby vtipně sezame otevři se. Znovu pípnutí. Teď už s pokorou a opatrně laskám kliku. Nic. Kontroluji kartičku a zjišťuji, proč se mnou dveře nemluví. Cpu jim kartičku B, tu, co zná heslo od dveří v kancelářích! Chápu, to muselo garážový dveře šíleně naštvat. Hledám Áčko. Vracím se pro něj do auta. Nejsem naštvaná, vím, že nemůžu dát na první pokus závoru a dveře najednou, to dají jen ti vyvolení, co mají jen jednu kartičku a čip. Těm se to neplete. Navíc ten pučmeloun navoněnej mě přece rozhodil. Tentokrát mě dveře vezmou na milost, jen se při zavírání na rozloučenou posměšně přirazí a vstřelí mě prudce proti výtahovým dveřím. Zabrzdím o bolavé rameno a dveře jsou svědkem mého dalšího bolestivého zařvání. Drze se mi smějí do očí!

8:25-35 Mačkám knoflík komunikující s výtahem. Kupodivu reaguje a rozsvítí se. Z šachty se ozývají zvuky svědčící, že ožila, a po pěti minutách se dveře zdviže otvírají. V kabině se už houfuje partička, co nastoupila v minus trojce. Naštěstí tam není navoněný pučmeloun, co jsem mu naznačila, že je jednička. Trochu nuceně se přitulím k nasupeně vyhlížejícímu pánovi v růžové košili, co také voní jak králíček Azurit, a dělám jakoby nic. Cestou do sedmičky výtah 8krát zastaví, jeho obsah se několikrát přeskupí, občas někdo vyteče, jiný přiteče.

K té paní, co vytekla v pětce, k té jsem se tulit neměla, říkám si, když mě přejde záchvat kýchání. Z té omamné směsi vůně hřbitovního kvítí a cigaret je mi mdlo.

8:36 Ha! Na první pokus přikládám Béčko! Jsem uvnitř ofisu a ani jsem nespustila alarm. Nálada se mi trochu lepší. Nezkazí mi ji ani drobné zaváhání, kdy místo táhnout aplikuji tlačit.

8:37 Zapínám kompjůtr a jdu si uvařit kafe. Času mám dost. Vzhledem k bezpečnostním opatřením trvá obvykle tak 20 minut, než se něco v počítači stane. Trpaslíčci makají a ničí bezpečnostní hrozby, tak nějak to musí být, děsně to tam chroustá.

8:40-8:50 Kávovar je asi v podobném bezpečnostním režimu jako kompjůtr. Ne, a ne se rozběhnout. Pravděpodobně mu taky nainstalovali nějaký fajrvol nebo záplatu nebo co to tam cpou. Aby konkurence nepila naše kafe? Sem se snad nedostanou bez kartiček? Nebo jo? Po terase? Všechno mu bliká, možná se se mnou snaží komunikovat. Já ale nemám náladu si povídat, já chci sobecky jen kafe a ano, neumím vést binární rozhovory. Vzdávám to, tankuji vodu z vodovodu a schlíple se vracím ke stolu.

8:50-9:00 Počítač chroustá, čumím z okna na terasu, jestli se tam neplíží konkurence, a piji vodu.

9:05 Otvírám poštu. Vyskakuje na mě asi 50 upozornění. Zjišťuji, že zde pracuji od včerejška ilegálně, protože jsem neodevzdala nějaké školení na bezpečnost práce, požární ochranu, první pomoc a jiné katastrofy. Co kdyby začalo hořet nebo někdo dostal infarkt? Chvíli koketuji s myšlenkou jít domů a už sem nechodit, ale při představě, jak moje děti jedí trávu, vyměknu a jdu na to.

9:10 Zabliká na mě zpráva v interním komunikátoru. Píše mi nějaký Chris. Píše "Hi." To je anglicky ahoj. Neznám ho, ale slušně mu odpovím. "Hi." Doufám, že ho to upokojí a dá pokoj. Chrisovi to nestačí a pokračuje. Prý, jestli mi po nočním výpadku sítě všechno funguje.

9:15 Rozhlížím se po kanclu, jestli tam není skrytá kamera. Není, leda by byla fakt dobře skrytá.

9:16 Odepisuji Chrisovi, že děkuji za optání, že počítač mi funguje, že mu dokonce dokážu z počítače i odepsat. A že i ledviny mi fungují, chce se mi totiž čůrat.

9:17 Chris mi děkuje a přeje mi hezký den.

Co to bylo??????????????????????????????????????????????????????????????????????????????

9:20-9:30 Ulevím ledvinám (na WC) a pokračuji v pokusu obnovit si statut zaměstnance. V e-mejlu je nějaký link, snažím se ho rozkliknout.

9:31 Zadejte přihlašovací jméno na heslo.

9:32: Heslo?

9.50 Podařilo se mi získat nové heslo, to, co jsem zadala před dvěma lety, jsem zapomněla. Jsem to ale blbka. Já si ani nezasloužím tady pracovat, vtipkuji sama se sebou.

10:00 Pouštím si elektronické školení (ílérning).

10:15-10-45 Smích mě přešel. Ježííííííííííííši. Potřebuji čokoládu! Rumové pralinky! Rum!

10:55- 11:15 Začínán se bavit. Některé informace si ponesu až do hrobu:

Například, že při přepadení mám překvapit útočníka ostrou reakcí. Ostrou reakcí se míní jako nožem? Musím doma naostřit nože, máme je dost tupé. Snad mě mezitím nikdo nepřepadne.

Vůbec jsem netušila, že těhotné a kojící ženy nesmějí pracovat v uzavřených nádobách! Představuji si těhotnou ženu v nádobě. Pak kojící matku v nádobě. Piji vodu a směji se jak kráva.

11: 20 Ze všech těch zajímavých informací jsem už šíleně veselá a tady děsně unavená, a tak se mi nepodaří udělat na konci test. Vybouchnu na otázce:

Pokud na někom hoří šaty, nejlépe ho:

a) povalíte na zem a uhasíte přikrývkou

b) polijete vodou

Postrádám možnost c) polijete benzínem.

Mám strašlivou chuť toho hořícího chudáka přikrýt umělohmotnou dekou a pak polít benzínem. Jo, a před tím bych se na pracovišti opila. A na závěr bych zuhelnatělého doutnajícího nebožáka uzavřela do nějaké nádoby a tím ho uhasila! Zase se směji jako kráva. Asi mám tu nemoc šílených krav!

11:30 Absolvování testu ve mně vzbuzuje agresivitu! Vědí to tvůrci testu? Je to záměr? Dalo by se to využít, to nepochybně. Například před nějakou policejní akcí či vojenským útokem. Absolventi by pak byli mimořádně výkonní v boji na blízko i na dálku. Jen nevím, proč to dávají nám. Že by to pomáhalo v boji s konkurencí? Já ale nemám konkurenci. Vrhám kradmý pohled na terasu, pro jistotu. Povytahuji šuplík, kde mám nůžky s ostrou špičkou.

11: 40 Kašlu na to. Raději to vypnu. Máme tu několik těhotných kolegyň. Nechci do vězení. Budu raději ilegál. Počkám, co se stane. Trávy máme letos na zahradě dost, tak co.

11:45-12:45 Polední pauza. Připadám si jako v nějakém sci-fi filmu. Na ulicích se pohybují skupiny zvláštních humanoidů. Pohlaví nelze s jistotou stanovit, ale spíše se přikláním k samečkům, má to na obličeji něco jako vousy. Jsou si k nerozeznání podobní, všichni jsou navlečení do přiléhavých kalhot, sáček a košilek, prdelky mají jako dva kmínky, na hlavě stejné účesy a podobně voní, mluví a pohybují se. A tvoří skupiny. Co to je? Roboti? Co udělali s chlapama? Jediná bytost, co se tak trochu přibližuje obrazu muže, je bezdomovec na lavičce v parku. Ženský zatím vypadají docela normálně, většina, tedy když pominu šílené pohledy a strnulý postoj. Co se to děje? Nejsou to následky toho školení? Vidím zase výjevy?

13:00 - 17.30 Kataklyzma pokračuje.

Zjišťuji, že k nízkonákladové letence na nadcházející fejstůfejs mítink smím mít s sebou pouze jedno zavazadlo nepřekračující rozměry 15x15 cm (včetně peněženky, počítače, bomby, bot, malířských potřeb, řasenky atd.). Zkouším si tedy přiobjednat další kufr. Jedu na 4 dny a minimálně spodní prádlo potřebuji.

Volám agentuře, která naší korporaci zajišťuje dopravu (zajišťuje = bere peníze za to, že si to sami zabukujete v systému a oni vám pak pošlou mail, že jste jako šikovný a že se vám to povedlo).

5 minut vysvětluji anglicky, proč volám (agentura sídlí sice i v Praze, ale musíte volat do Polska, je to prý výhodnější. Asi mají levnější tarify. Polsky umím jen větu "Pša krev cholera" a s tou si teď nevystačím). Nechají mě vykecat.

Polka z agentury mě 10 minut lustruje, co kdyby volal terorista. 3x hláskuji své jméno, e-mail, ID a vysvětluji, o co mi jde. Stále se ovládám. Jsem profesionál, prošla jsem školením "Zvládání stresu pro manažéry".

Polka mě přepojuje na kolegu Poláka, který se specializuje na krizové situace, katastrofy a idioty. Je to určitě bezpohlavní humanoid v upnutém oblečku vonící jako králíček Azurit. A doma mu říkali, že je výjimečný a svět mu leží u nohou. To poznám po hlase.

Humanoid mě asertivně 15 minut vyslýchá = 5x hláskuji své jméno, e-mail, ID a znovu opakuji, o co mi jde. Začínám mluvit trošku zostra a občas prohodím něco o psovi a choleře.

Prý mě nemají v systému, tvrdí humanoid.

3x hláskuji svoje ID a email. 2x mu vyhláskuji Mississippi. Moje angličtina začíná být téměř dobrá a plynulá.

Tak mě mají v sytému, koukal do jiného systému. Jupí!

Tak mi prý nemůžou pomoci, jde o nízkonákladové aerolinky, musím si to vyřídit sama, to se přeci rozumí samo sebou!

Hyperventiluji a myslím na choleru.

Na můj dotaz, proč tedy je Ízidžet preferovaná aerolinka v systému, králíček Azurit jen něco vykvikne a ptá se, co pro mě může ještě udělat.

"Vlez si do nádoby a já tě zapálím, blbečku," řeknu česky a odpojuji se z matrixu.

Otvírám si webové stránky Ízidžetu. NAŠTĚSTÍ píšou, že si snadno mohu zavazadlo v záložce Spravuj si svůj bůking přidat sama. Což mi králíček Azurit koneckonců dovolil. No sláva! Jdu na to.

Hledám záložku Spravuj si svůj bůking. Hledám bůking heslo. Hledám číslo rezervace. Po 15 minutách se mi tam podaří dostat.

Nikde nevidím možnost přidat zavazadlo.

20 minut pátrám, abych nebyla za krávu.

20 minut hledám na jejich hnusně oranžovém webu nějaký kontakt, na kterém bych se mohla zeptat, co mám dělat.

Nacházím jakýsi čet.

Píšu stručně, ale výstižně a slušně, o co jde. Že už jsem očekovaná, jako sama jsem to dala, jen chci přikoupit kufříček. Služebníček, nechci tu slevu zadarmo atd.

Za 15 minut se mi ozve nějaký Brahmaputra, že je tu jen pro mě, že mě má rád, ale že v tomto speciálním krizovém případě to nejde jinak než zavolat. A odpojuje se z četu!

Kam mám zavolat ty pitomečku? 20 minut hledám telefonní kontakt. Nakonec se mi podaří s pomocí vyhledávače Gůglu a klíčových slov "pitomej ízidžet nemá nikde kontakty" dopátrat se jakéhosi seznamu čísel.

ČR tam chybí. Volám na číslo pro zbytek světa (= jakože ty země, co vlastně ani nestojí za to, aby tam měly telefonní kontakt)

Robot pro komunikaci se zbytkem světa mi oznamuje, že jsem se dovolala do Izidžetu (no to by mě nenapadlo), a že tento jest elektronickou společností, tudíž preferující onlajn kontakt, a ať to tedy zvážím.

Zvažuji a hyperventiluji, při tom mi málem zaskočí tužka, z které jsem už polovinu z těch nervů ujedla. Ještě, že je to ekologický výrobek ze dřeva kanadského cedru.

Pokračuji v poslechu robota. 10 minut mi oznamuje, že to, že se se mnou vybavuje, stojí 5 liber za minutu, jako ne jeho, mě, a jestli to fakt chci.

Nechci!!! Ale co mi zbývá! Robot dalších 10 minut prochází seznam předvoleb, které tam mají. Na konci, za volbou 8, což je volba pro zjištění stavu hladiny vod na indických řekách, je konečně volba 9: zavazadla. Jupíííi. Vyplivnu kus tužky a radostí se rozkašlu.

Robot mi oznamuje, že pokud chci něco se zavazadlem, mám to udělat onlajn, že tam je možnost Spravovat můj bůking.

Začínám už opravdu hodně zhluboka dýchat a načínám nové balení tužek. Mačkám vztekle devítku a mlátím hlavou do monitoru. Robot se ptá, jestli fakt chci pokračovat, že to stojí 5 liber za minutu a že jsou onlajnový borci, tak co se tomu bráním?

Dýchám už tak, že se mi zamlžují okna v kanceláři a budu muset asi požádat o nový monitor. Řvu na robota, že je ko..t (dokonce se to rýmuje, probleskne mi hlavou) a čekám, až mě přepojí na živou bytost, kterou bych mohla sprdnout a užít si to.

Čekám 15 minut. Pouští mi Beatles, Rag'n'Bone Mana, Adele. Asi abych si to za těch 5 liber za minutu užila. Snažím se zklidnit dech, točí se mi hlava. Hledám nějaký sáček.

Ozve se obsazovací tón. Odpojilo se to. Třísknu telefonem tak, že se urve kus sluchátka. Budu potřebovat nový telefon.

Do schránky mi přistává e-mail, že jsem nedávno oslovila Ízidžeta na četu s dotazem, a japakžesemto byla spokojená, ať vyplním onlajn survejíček.

NO TAAAAAK TO SI POČTETEEEEEEE!!!!!. Vyplivnu ze sebe všechno zlo i s dalším kusem tužky. Mimochodem, cedr mi moc nechutná. Ohodnotím je tak, že si to za rámeček nedají. Škoda, že tam není místo pro malůvku, to by čuměli. Nechávám jim na sebe statečně kontakt.

Trochu se mi ulevilo a přestala se mi točit hlava.

Za deset minut mi volá Brahmaputra 2, že je šťastný, že jsem jim napsala, a že se mnou tedy zařídí to zavazadlo po telefonu!

Je mi sice divné, že po mně požaduje číslo kreditky, bezpečnostní třímístný kód, PIN, PUK, rodné číslo, číslo OP, pasu a řidičáku, krevní skupinu, adresu a kód od trezoru, ale když mám námitky, tak mě uklidní slovy, že v téhle krizové situaci to jinak nejde. Jako v krizi jsem dost, takže se nechám snadno přesvědčit, navíc je to firemní karta. V trezoru nic nemám. Klidně ať za mnou přijedou, uvařím jim kari! Ne, nevadí, že ten kufr stojí dvakrát tolik co letenka. Ano, chápu, že nějak si vydělávat musejí.

Na závěr dne zakládám aj tý tikit na nový telefon a monitor a objednávám sadu ekotužek a papírových pytlíků.

Beru do kapsy kartičku A a B a mizím domů.