Fejstůfejs mítink

Kapitola 1: JAK SE NETĚŠÍM A NERADA LÉTÁM

Dnes nastal den D! Den, kdy se po několika bezesných nocích musím vypravit na cestu. Na Fejstůfejs mítink čili setkání lidí tváří v tvář, zkráceně taky mezi námi korporátníky F2F. Je to v Miláně, který je děsně daleko od Prahy, takže, až se dostaví panika, nemůžu utéct domů. No, teoreticky můžu, ale takovou dálku bych asi nedoběhla, zabloudila bych a umřela vysílením někde na cestě. S mým orientačním smyslem bych umřela někde na Sicílii a rodina by to měla daleko na hrob.

Nechce se mi tam vůbec a musím tam jet. Ani smrt neomlouvá. I když, možná smrt ano. Pokud bych dodala potvrzení od patologa s kulatým razítkem minimálně 14 dní předem. Nic jiného ale ne. Bohužel neznám žádného patologa. Navíc mám trochu podezření, že pár kolegů je už dávno po smrti, a i tak na mítinky jezdí. Vypadají úplně přesně jako postavy ze seriálu Živí mrtví a někteří dokonce i přednášejí, takže ani patolog mi nepomůže. Jsem ztracena.

Musím tam letecky a nemám ráda letadla. Když v nich sedím, bojím se, že spadnou, nevejdou se do nich moje dlouhé nohy, divně to tam smrdí a vůbec, lítat vzduchem není přirozený způsob pohybu. Myslím pro lidi. Ptáci ať si dělají, co chtějí.

Koukám, že jsem pěkně ukňouraná, to mi ještě scházelo tohle.

Kapitola 2: JAK NEMÁM RÁDA LETIŠTĚ A VILNÉ MUŽATKY Z LETIŠTNÍ OSTRAHY

Poučena z minulých cest, předem onlajnově očekována, s příručním zavazadlem nepřesahujícím přísně stanovené rozměry, ve kterém je nejnebezpečnějším předmětem plastový hřeben s tupými zuby a vše tekuté je v plastových pytlíčkách, poctivě vystojím frontu na letištní kontrolu. Servu ze sebe a na pás vyložím vše, co by mohlo vypadat jako výbušnina. Při průchodu bezpečnostním rámem vyladím úsměv na stupeň "milý leč nikoli vlezlý", kráčím vzpřímeně, přiměřeně rychle, sebevědomým pevným krokem osoby, jež má čisté svědomí, nic neskrývá, takže je bosá, bez opasku, sponky či řetízku, skoro nahá a přesto - bingo! Bere si mě stranou vilná mužatka, která by jistě udělala zářnou kariéru v lidových milicích nebo jako vrchní domovnice na žižkovském pavlači v padesátých letech minulého století. Cvičeně mě osahá od hlavy k patě. Na paty kašlu, ale na prsa by mi ta gorila sahat nemusela. A ještě funí! Stojím bez hnutí a nesnažím se vtipkovat. Naštěstí na to nemám ani pomyšlení. Naopak, chce se mi plakat. Připadám si zneužitá. Myslím na to, že se musím nutně osprchovat a to hned.

Po tomhle zážitku pak posbírejte všechny vaše věci z pásu a nic tam nenechejte, to se nedá!

Kapitola 3: JAK JSEM V GEJTU A JAK MANAŽEŘI SBÍRAJÍ VÍČKA A JSOU INOVATIVNÍ A EKOLOGIČTÍ

Několik desítek minut se snažím vydolovat zbytky důstojnosti mačkaje se v gejtu s ostatními kašpary, co letí se mnou na obdobné akce. Poznám je snadno zkušeným zrakem korporátníka. Nemají batohy a jsou oblečeni tak, aby mohli rovnou z letadla vběhnout na mítink. Někteří urputně zírají do svých notebooků a ipadů a dopisují si prezentace nebo sjíždějí kurzy akcií na burze. Tváří se obecně jinak než běžní turisté a cestovatelé. Tak nějak jako osvícení inovátoři, co doma sbírají plastová víčka na postižené děti, jedí ekologické výrobky biofarmářů, třídí plasty, žijí zdravě, cvičí jógu a taj-chi, meditují a jezdí automobily s tak nízkými limity emisí C02, že tyto nejenže přírodu nepoškozují ba naopak, bez nich by to příroda dávno zabalila. V mezidobí inovují, neustále se vylepšují, dávají si vysoké cíle, létají sem tam z mítinku na mítink a zachraňují tak svět. Tuny emisí, co létáním a vylepšováním vyprodukují, jdou naštěstí na dobrou věc, stejně jako tuny plastových lahví na vodu. A těch víček! Kdybych v tom nebyla s nimi, přeji si, ať to letadlo spadne. Jsem ale sobec, takže se modlím, aby to nežuchlo, a slibuji, že je to naposledy, a že už budu hodná.

Vychutnávám svou oblíbenou část, kdy se při výzvě k nástupu do letadla ve většině cestujících vzbudí dávno zapomenuté instinkty lovců a bojovníků, vypukne nelítostná rvačka a tlačenice, vytvoří se obří fronta a boj o to, kdo v letadle bude první. Co na tom, že mají všichni místenku a letadlo neuletí. Život není peříčko! Je lidské a pochopitelné, že někteří si v tuto chvíli vybijí frustraci ze zážitku z letištní kontroly.

Pak už jen letím a ani to moc nedrncá. Z letiště se plazím hodinu v koloně předraženým taxíkem do hotelu, který vypadá úplně stejně, jako ten minulý, takže bych se vlastně měla cítit jako doma, což se tedy necítím ani náhodou, jelikož jsem se zatím zbláznila jen přiměřeně.

Kapitola 4: JAK SE UBYTOVÁVÁM V HOTELU

Upocená a umorousaná se odlepuji z taxíku a snažím se trefit do dveří na hotelovou recepci. Nejsem slepá ani opilá, ale otáčivé dveře asi nerady hosty, a tak vychytrale rotují v obzvlášť podivně nepravidelném, téměř hypnotickém rytmu. Když už se mi do nich podaří naskočit, vzpříčí se kufru kolečka v podlaze, točna se přestane točit a dveře výsměšně čekají, až svoje zavazadlo uvolním. To se mi sice podaří poměrně rychle, jsem v tu chvíli už trochu vzteklá a plná adrenalinu, takže se za mnou ani nestačí vytvořit fronta, ale bohužel přicházím o kolečka.

"O kolečko míň nebo víc, s tím se dá žít", posměšně vmetu dveřím do tváře a vleču kufr po mramorové podlaze na recepci. Dost to bez těch koleček skřípe a na podlaze zůstává za kufrem hluboká rýha. Dobře jim tak, mají mít normální dveře!

Krásná slečna se strašidelným úsměvem mě zapíše do počítače a vychrlí mým směrem naučené pokyny. Dělám, že bedlivě poslouchám, a přitom jako obvykle nevnímám, co to mele. Tentokrát myslím na to, že jestli se nepřestane usmívat, praštím ji do nosu, a že mám asi nějaký psychologický problém s dveřmi plynoucí jistojistě z traumatu v dětství. Matně si vybavuji, že jsem si jednou přiskřípla prsty mezi futra, to bude ono. Traumatizující to bylo dostatečně.

Kapitola 6: JAK JSEM VE VÝTAHU A HLEDÁM POKOJ

Měla jsem dávat pozor a nechat tu psychoanalýzu na jindy, vyčítám si pak ve výtahu, když nejsem schopná ho odstartovat. Přikládám kartu od pokoje a mačkám číslo patra. Mačkám číslo patra a přikládám kartu. Mačkám čísla všech pater a kartu cpu, kam se dá. Mávám kartou jak pominutá a pitvořím se do zrcadla. Prosím, nadávám, dupu, ale houby platné, jsem pořád na recepci a dveře výtahu jsou zavřené, takže se nemůžu dostat ven a jít s prosíkem potupně zpátky k slečně s monstrózním úsměvem, aby mi to zopakovala, páč jsem mimořádně tupá. Naštěstí v okamžiku, kdy se rozhodnu to vzdát a vybalit si ve výtahu, přistoupí skupinka dalších hostů. Evidentně taky neposlouchali. Scénka s mačkáním a přikládáním karty se opakuje. Dělají to jeden přes druhého. Je to docela vtipné, jen začíná být trochu dusno. Nakonec se výtah ustrne a popojede. Pak už se jen trochu motám koridory a hledám svůj pokoj. Motám se celkem dlouho, jako vždy zatvrzele ignoruji návodné šipky s čísly pokojů. Přeci nebudu číst návod, co je na tom najít pokoj 3689, mám přeci vysokou školu.

Kapitola 7: JAK SE CHCI OSPRCHOVAT

Zbývá mi asi 20 minut do společenské večeře, dokonce se stihnu převléct a osprchovat! V opačném pořadí samozřejmě. Nejsem zatím až tak tupá, je to teprve první den, to přijde později. Rychle ze sebe servu oblečení a lezu do vany, sprchový kout tam není, sprcha je ve vaně. Lezu z vany a hledám sprchový gel. Ten nenacházím, objevuji jen malilinkaté mejdlíčko zatavené v igelitovém obalu. Nejde to rozbalit. Asi to je jako ty kapsle do myčky, co se tam cpou i s obalem, což jsem taky pochopila až po několika pokusech o jejich rozbalení. Italové jsou prostě dál než my. Lezu zpátky do vany. Na stěně je asi 6 různých koleček a hejblátek. Vodu pustit dokážu, ale jen vařící a z kohoutku. S řevem vylézám na okraj vany a z ruky mi vylétá ta mýdlová kapsle. Hledám chvíli kapsli, nalézám ji, svini, schovanou v koši na odpadky. Jako, to by se mi, kdybych se tam chtěla trefit, nepovedlo ani náhodou! Dokonalý hod! Jsem na sebe skoro pyšná. Při pokusu kapsli vylovit si málem urazím malíček na noze o bidet a zase si zařvu. Pýcha je ta tam. Usilovným točením jednoho z koleček dostanu risku pod číslo 38 a mohu zpět do vany. OK. Vodu mám. Teče ale jen z kohoutku a já se chci osprchovat, nemám čas se ráchat ve vaně. Mačkám a hýbu všemi čudlíky a nic. Voda nadále konzervativně teče jen z kohoutku. Sprcha je asi jen pro členy klubu Mensa. Chviličku zvažuji, že zavolám kolegyni se Slovenska, která se už určitě stihla ubytovat, a zeptám se, co mám udělat proto, aby to fungovalo, ale vzhledem k časové tísni to zavrhuji. Ošplíchnu se v umyvadle a zeptám se u večeře. Při snaze se namydlit se hrozně poškrábu tou kapslí, obal se ne a ne rozpustit, a znovu si málem ulomím nohu o bidet. Zakoketuji s myšlenkou umýt se v bidetu, ale přijde mi to trošku dekadentní. Je to teprve první den, na dekadenci je času dost. Ta přijde později. Kašlu na mýdlo. Mám minutu a musím na večeři a jsem děsně unavená tím neustálým lezením do vany a z vany. Kdybych u sebe měla mobil, tak mě ta aplikace, co sleduje moje zdraví, určitě pochválí, že jsem vystoupala spousty pater. Rychle se obléknu a kulhám zpátky na recepci. Tentokrát použiji raději schody, nemám náladu si hrát s výtahem.

Kapitola 8: JAK SE SCHOVÁVÁM ZA PALMOU NA RECEPCI

Obezřetně se blížím, přesněji plížím, k recepci, využívaje temnějších koutů haly a listoví početných dekorativních rostlin. Netoužím nepřipravena nakráčet přímo do středu natěšených kolegů, kteří zjevně netrpí fobií z vítacího rituálu, tak jako já. Aby bylo jasno, nejsem úplný asociál. Podle mě jsem naprosto normální, zdravě obezřetný a přiměřeně kontaktní středoevropský typ homo sapiens. Nenormální jsou ti ostatní. Ti, co se na sebe s výkřiky (asi radosti, i když to zní trochu děsivě) a přískoky zběsile vrhají, objímají se, líbají a poplácávají po zádech. Do toho hlemejždění pořád něco drmolí a melou. Je to extrémně chaotické, a může se klidně přihodit, že se na sebe vrhnou zcela cizí lidé. Moji tezi potvrzuje zděšený výraz Japonce, evidentně obyčejného turisty, kterého přepadla kolegyně z Bulharska. Japonec křečovitě svírá fotoaparát a pláče. Bulharka ho objímá, třese s ním a vykřikuje, že je ráda, že ho zase vidí. Vůbec si neuvědomuje, že pán nepláče radostí, ale strachy. Chudák Japonec nechápe, co se děje, hrůzou se klepe, ale jeho instinkty velí si Bulharku přesto vyfotografovat, i když si určitě myslí, že to bude poslední fotka, kterou udělá, a to nejen v Miláně. To zase nechápu já. Moje instinkty velí zdrhnout. Zůstávám proto za palmou, dokud se ve výtahu neobjeví známá tvář kolegyně ze Slovenska. Tváří se děsně naštvaně. Asi si také nerozuměla s výtahem nebo se sprchou a asi jí také ten masový sbližovací rituál nepřipadá normální. Jakmile se přiblíží na dosah, zatáhnu ji za palmu. Vítáme se tak nějak normálně, slovansky a obě jsme v lehkém stresu, protože palma je pro nás dvě malá.

Nebudu ten horor prodlužovat, nakonec nám nezbývá, než zbaběle vylézt z roští a připojit se k podskupině shromážděné okolo naší vedoucí manažerky. Kolegové kolem ní krouží jako planety okolo samotného Slunce. Slunce září pýchou. Slunce nás obejme (což mi připomene, že musím fakt rozchodit tu sprchu, nebo neusnu), řekne, že nás rádo zří, že doufá, že jsme oukej, že cesta byla oukej, a pak přesune svou vesmírnou energii na ostatní planety. Uf. Nechť svítí na ostatní, mě je ve stínu krásně. Chvíli ještě trapně postáváme, kolíbáme se a zubíme se na ostatní jak idiotky, než dorazí i ostatní planety této slunečné soustavy, a může se vyrazit do restauračního zařízení na společenskou pangalaktickou večeři.

Kapitola 9: JAK SPOLEČENSKY VEČEŘÍME

Sedíme u podlouhlého stolu, takže si nemusíme moc povídat s ostatními, někteří z nich jsou i desítky metrů daleko a nejsou tak ani vidět ani slyšet. Naštěstí. Slyším jen kolegyni po levici a pravici a předstírám, že slyším Itala naproti. Padá tím sice společenský účel večeře, nikomu to ale evidentně nevadí. Než se číšníkům podaří posbírat objednávky, je asi 22.30. Italové nikam nespěchají. Než začnou nosit první jídlo, je asi 23.30 a nikdo nemá hlad, všichni se nacpali chlebem a tyčinkami a usínají z opojné vůně čehosi, co nám roste nad hlavou a děsně to smrdí. Smrdí to tak, že se mi chce nablinkat Italovi do talíře. Už jen proto, že tak afektovaně máchá rukama a drmolí a drmolí a máchá a drmolí. Mě už nebaví mu přikyvovat a usmívat se. Já ti dám minestrone! Ježíš já jsem unavená. Na pokoj se dostávám až hluboko po půlnoci, totálně zhulená tím smrdutým kvítím. Vůbec si nepamatuji, jestli se mi podařilo se osprchovat. Ani jak jsem se dostala do pokoje a co na to výtah. To byla jízda.

Kapitola 10: DEN DVA. JAK SE PROBOUZÍM OPOJENA VŮNÍ A MŮJ DALŠÍ POKUS SE OSPRCHOVAT

Probouzím se z kómatu. Pořád cítím tu příšernou sladkou vůni. Není divu, že jsem měla hřbitovní sny! Dovleču se do koupelny smýt ten puch. Zjišťuji, že jsem sprchu nerozchodila a že mi přibyly asi 4 modřiny. Volám kolegyni, jestli neví, jak se zprovozňuje sprcha. Tak prý je tam návod. Aha! Natěšeně hledám návod. Asi jsem z té vůně oslepla. Volám kolegyni. Tak prý je skoro na stropě. Aha! Koho by to napadlo. Lezu na vanu a hledám návod. No jo! Je tam kovová tabulka s návodem. Jupí. Aha! Vidím prdlajs. Slézám do vany, lezu z vany, hledám mobil, lezu do vany, lezu na vanu a fotím návod. Pyšná, jak jsem na to vyzrála, lezu do vany a zvětšuji si písmo. Je tam (asi) italsky napsáno, jak se osprchovat. Bohužel italsky umím jen pár slov. Že se nemám houpat na sedačce a naklánět z okna kabiny lanovky tam evidentně nepíšou. Naštěstí je tam načrtnut postup! Nechápu ho. Napouštím si odevzdaně vanu, to už umím, a jsem na sebe pyšná, že jsem před ponorem odložila včas mobil.

Kapitola 11: MÍTINK, BÍFING, BREJNSTORMING

Hotelovou snídaní vás unavovat nebudu. Jsem už zkušená a nesnažím se ochutnat všechno. Normálně moc nesnídám a moje tělo ten nezvyklý přísun živin nechápe a bouří se. V kombinaci se všemi kofíbrejky, kde do sebe urputně lijete litry hnusné nakyslé překapané kávy a cpete si do pusy cokoli, co by vás ochránilo před konverzací s informacemi chtivými kolegy, a celodenním sezením ve vydýchané místnosti s vnitřnostmi sevřenými v pěst, si pak akorát připadáte jako montgolfiéra. Zoufalou situaci korporátních střev lze shrnout slovy: je to peklo. K tomu si přičtěte, že se ani pořádně neosprchujete, přidusíte se hřbitovní vůní, sedřete si kůži rádoby mýdlem, umlátíte se nejdřív ve vaně a pak ve výtahu a kdovíco ještě. Ano, je to peklo. To jsme zatím jen u fyzického mučení. Procházka růžovým sadem v porovnání s tím, co vám udělají s vaší psyché, mozkem, nervy, synapsemi, vědomím, podvědomím a nevědomím. Dekapitace či lobotomie by byly humánnější! Lidé brojí proti klecovým chovům slepic a tohle jim nevadí?

Pokusím se přiblížit, jak asi takový mítinkový den probíhá a věřit mi nemusíte. Lidé dlouho nevěřili, že je Země kulatá, a i dnes se najdou tací, co to zpochybňují, takže to pochopím.

8:30 -9:00 První kofíbrejk

Do chodby před mítinkrumem (= místnost, kde se to celé odehrává) se trousí pobledlí kolegové malátně žvýkající poslední zbytky snídaně. Tankují si z konvic kávu, aby byli čilí a bdělí během nadcházející sešn. Ke kávě zobou jednohubky a s úsměvy přimrzlými od ucha k uchu se jeden druhého poptávají, jak se mají. Proč se ptají, když nechtějí znát pravdu? Pokrytci. Čapnu vodu, do pusy si vrazím kus čehosi, aby se mě nikdo na nic neptal, a jdu si do sálu najít místo. Já se rozhodně teď nemám skvěle, neumím lhát a nemám energii pak vysvětlovat vyděšenému tazateli, co jsem tím myslela. Vyhlédnu si stůl za sloupem, co nejdál od pódia a co nejblíž dveřím. Stůl je už částečně obsazen slovanskou sekcí, takže relativně bezpečno. Pozdravíme se (přiměřeně!), přiznávám, že trochu zalžu, že se mám dobře, a pak předstírám, že čtu velmi důležité mejly. Co na tom, že se mi nedaří se připojit na hotelovou wifi.

9:00 -10.30 Dopolední sešn

Vítají nás v Miláně. Vysvětlují, že je v Itálii, kde je Itálie na mapě, a že je Itálie super a jí se tu rizoto. Pak hrozitánsky radostně a natěšeně představují nastávající třídenní program. V sále se ozývá nadšené brumlání a na mě jde panická ataka. Radost necítím vůbec žádnou. Soustředím se na svůj dech, to mi poradili v jednom kurzu. Asi jsem to s tím dýcháním přehnala. Už po půl hodině vidím mžitky a nemůžu se ubránit nutkání zívat. Zatím nezívám z nudy, na to jsem hodně vyděšená, ale v sále není kyslík. Pravděpodobně se nás soustředilo na dech více. Leji do sebe druhou sklenici vody, i tam se přeci ukrývají molekuly kyslíku. Trochu to přeženu a zaskočí mi to do blbé trubky. Docela dlouho se topím. Všichni na mě divně civí, jako by se jim to nikdy nestalo. Získat kyslík z vody se mi nedaří, chybí mi žábry. Zívání se zhoršuje a začíná se mi chtít čurat. Kyslík chce ven. Kontroluji v programu, kdy bude přestávka. Vyznačuji si přestávky růžovým zvýrazňovačem. Usuzuji, že to do pauzy nevydržím, a plížím se ze sálu na WC. Cestou z WC zhluboka dýchám, abych si nabrala do plic kyslík do zásoby. Chvilku koukám na chodbě z okna a přemýšlím, co by se stalo, kdybych se do sálu nevrátila. Potupně se vracím za sloup. Dělám, že se soustředím na prezentaci. Chvilku to opravdu vydržím. Panicky kontroluji, zda jsem se cestou z WC nekochala moc a nezabloudila na jiný mítink, poněvadž vůbec nerozumím, o čem to mluví. Vypadá to, že je to v pořádku, sloup i slovanská sekce je na místě. Začínám si kreslit, vypadá to totiž, že si dělám poznámky. Bulharce po levici zaskočil bonbon, tak pro změnu civí všichni na ni, já usilovně kreslím. Slovanský stůl má přesto další minusové body. Bulharka jde čurat nebo zvracet a slovenská kolegyně začíná nadávat a mlátit hlavou o sloup. Naštěstí vyhlašují kofíbrejk a nikdo si toho nevšimne.

10:30-11:00 Druhý kofíbrejk

Kafe už nemůžu ani vidět, představuji si, že jsem jím úplně nacucaná a prýští mi všemi póry, ale takticky držím plný hrnek, připravena polít sebe nebo nepřítele, kdyby šlo do tuhého. Na všechny se usmívám jak mentál. Pomáhá to, nikdo se nepřibližuje. Slovenská kolegyně se schovala na WC, kde asi vyťukává hlavou o mísu S.O.S. Bulharka naštvaně třeští oči na koláčky a Polka předstírá, že telefonuje. Je asi hodně ve stresu, místo telefonu drží u ucha futrál na brýle. Víc nezvládám sledovat. Těším se domů a nechci s nikým mluvit. Ticho léčí.

11-12:30 Soustředím se na dech. Piji vodu. Bonbóny si takticky neberu. Chodím hodně čurat. Kreslím. Těším se domů.

12:30-13:30 Oběd

Stojíme poslušně frontu na talíře a pak frontu na příbory a pak frontu na jídlo. Jsme frontmeni. Korporátní střeva dostávají další nášup. Tuhá strava se naředí další kávou. V hotelové jídelně je rámus, takže konverzace probíhá jen non-verbálně, což mi vyhovuje. Stačí se hezky usmívat a opatrně, abyste se moc nepocintali, přikyvovat.

13:30-15:00 Jak jsem zavirovala workšopy

Sakra. Sál vypadá jinak. Na stolech jsou nové papíry a v sále přibyly takové ty stojany s obřími bloky, barevné tužky a lepítka. Nesnáším lepítka! Je to nástroj teroristů. Budou workšopy!!! Oběd se mi příčí v žaludku. Žaludeční šťávy se derou do jícnu. Je mi mdlo. Panika graduje. Tady dýchání, kreslení a pití vody nepomůže. Ostatně po obědě se moc dýchat nevyplatí, korporátní střeva pracují a vzduch je trochu hustší. Lstivě nás dělí do skupin. Slovanská sekce je rozbita na střepy. Odtrhávají nás od sebe skoro násilím. Bulharka kope a kouše, doufám, že je očkovaná. Polka se snaží prchnout, bohužel špatným směrem. Já zkamením a nechám se odvést ke stolu B jak loutka. Slovenská kolegyně strašně nadává, ostatní se jí bojí a ustupují, jen zarputilá Angličanka se ji snaží uklidnit, ale dva tři kopance do holeně a nechává ji na pokoji. Kolegyně s vítězným úsměvem couvá zpět směrem k WC, kde asi bude pokračovat v zasílání zpráv o pomoc morseovkou. Jsem u stolu s Japoncem, Američankami, Švýcarem, Indem, Rakušankou a velí tomu německá blondýna. Vypadá drsně. Zvládla si i jiné autority, prohodím v duchu roztřeseně. Myslím na to, že se těším domů a mumlám si, kde domov můj, kde domov můj. Němka nám s ďábelským úšklebkem rozdá lepíky a čte zadání úkolu. Všichni se radují a vypadají, že se těší. Nechápu, co se po nás chce. Snažím se to pochopit. Aha, chápu to, není co chápat. Chyba není na mém přijímači. Je to něco o optimalizaci čehosi imaginárního a tak. Proč se ostatní radují? Máme za úkol na lepík něco (co přesně, netuším) napsat a poslat to kolegovi, který to má doplnit. Pak si to sesumírujeme a něco (co přesně, netuším) z toho vypadne. Usilovně přemýšlím, co bych tam chytrého vyšvihla, ale naštěstí rychle pochopím, že myslet nemá cenu. Začínám se bavit. Japonec po levici píše obřími tiskacími písmeny totální kravinu. Vypadá to, že se naučil psát latinkou včera, a je na to hrdý. A je evidentně nesvůj, očividně se mu jeho myšlenka na lepík nevejde .A také úplně nerozumí zadání, soudím dle toho, jak se překotně snaží Němky na něco zeptat, a že se třese. Ta divně kouká, asi nechápe, proč na ní mluví japonsky. Nikdo to nechápe. Japonec se tváří smutně a snaží se usilovně dál. Po chvíli mi dojde, že nemluví japonsky, že to je možná angličtina. Ale asi nějaký zvláštní japonský druh. Snažíme se pak už všichni, ale nerozumíme mu ani prd. Usměji se na něj a nakreslím mu srdíčko na čelo. Hned je veselejší. Na svůj lepík volím ještě větší písmo než on a píšu první blbinu, co mě napadne. Podávám svůj lepík japonskému kolegovi. Zmateně na mě civí, nepochopil asi ani to, že lepíky mají kolovat. Vysvětluji mu to tedy non-verbálně. Škube sebou strachy. Bere můj lepík a nepřestává na mě zoufale zírat. Už se směji nahlas a s výkřikem, kamikadze, vyškubnu Rakušance její lepík a připisuji velkými písmeny moudro. Rakušanka to svoje sice nedokončila, ale nezmůže se na odpor, když na ni vyhrknu, že jí běží čas. To na ní platí dokonale. Začne se potit a hledat další lepík. Já mezitím lípnu rakouský lepík před Američanku, vyrvu jí ten její americký a mastím na něj další moudro kapitálkami. Přimaluji smajlíka. Jsem rychlá jako blesk. Zmátla jsem je! Rozbila jsem jim kruh důvěry! Všichni zírají na své lepíky a vypadají, že se rozpláčou. Ukazuji na hodinky a kroutím hlavou. Už se vůbec neradují. Jsem na sebe pyšná a odměním se bonbónem. Zahuhňám něco ve smyslu, makáme gájs, makáme, a jdu čurat. Když se vrátím, pořád tam velmi zmateně a neorganizovaně sedí a všude se válejí lepíky. Němka evidentně nedokázala nastolit řád. Radostí si poskočím. Seberu jim jejich lepíky a se slovy "člověk tu musí dělat všechno sám" je jdu nalepit na tabuli. Dokonale tak zmatu i sousední skupinu, protože ta tabule je jejich. Když se brání, argumentuji, že i oni to mají nalepit na cizí tabuli, že to tak říkali hned v úvodu, to jako neposlouchali? Kroutím hlavou. Je to přeci hlavní pointa úkolu. Evidentně si nejsou jistí, zda dávali pozor, čili nedávali ho ani náhodou, a nechají se snadno zmanipulovat. Rychle nacvakají svoje výlevy na tabuli skupiny C a předají mé anarchistické pokyny dál. Úplná tichá pošta. Vedoucí skupin paralyzovaní tím, že se jim nedaří vůbec rozklíčovat, kde se stala chyba, krom škubavých pohybů nejsou schopni žádné akce. Výraz nepochopení a zmatku je mi odměnou. Za nás! Za Slovany! Zavirovala jsem jim worškop! Jsem na sebe hrdá a beru si další bonbon. Ukazuje se ale, že ani virus jim workšop nenaruší. Vedoucí skupinek učiní z cizích lepíků, na kterých jsou komentáře k úplně jiným zadáním, nakonec závěry, které se prý budou globálně implementovat. Začínám rozumět tomu, proč ničemu, co se po mně chce, nerozumím.