Hubertovo podzimní odpoledne

Zelená to na zahrádce jako každý říjen vzdává,

s Hubertem to, nedivme se, opět pěkně zostra mává.

Spektrum barev zteplalo a pošouplo se směrem k rudé.

Záhony jsou nudné, prázdné, tiché, hnědé, trošku chudé.

V trávě  hnije mokré listí , z jabloně padají jablíčka.

Huberta splín škrtí, dusí, svírá kolem srdíčka.

Myši hloubí v kypré zemi tunely jak Báry divé.

Myšlenky má Hubert smutné, neveselé, téměř tklivé.

Po hřebenech krtin strmých tupě bloumá zahrádkou,

když v tom

 na vrcholku jedné hroudy zastaví se, 

pusu dokořán,

okouzlen tou pohádkou!

Sluníčku se podařilo prodrat se skrz šedé mraky a na Huberta posvítilo.

 A na kaštany, na ty taky!

Hubert na tu krásu civí, údivem div nedýchá.

Po úpatí krtiny za pokladem dolů rychle  pospíchá.

Kaštany jak diamanty v trávě září, třpytí se a lesknou.

Náladu už skřítek vůbec nemá špatnou, černou, tesknou.

Slunci okr sluší, všude září oranžová, červená, žlutá, hnědá.

Kaštany jsou jenom jeho, nikomu je Hubert nedá.

Není nutno, aby bylo přímo veselo, 

zpívá a poskakuje do rytmu.

Však se léto zase vrátí, i den přeci potřebuje k životu  tmu.

Epilog

Léto se odjelo rekreovat do teplých krajin k moři,

putna mu je, že skřítci se tu zatím topí v podzimním hoři.

Podzim to rozjíždí, za dveřmi si zima brousí rampouchy.

Tatam jsou vlahé večery, komáři zmizeli, zapomeň na mouchy.

Stmívá se ve čtyři, v pět je tma, jaro je v nedohlednu,

deprese graduje, nejhorší to bude v lednu.

A den je kratší nežli noc 

a dva měsíce zbývaj do Vánoc!