Jak jsem chtěla studovat asertivitu

Nedávno jsme měli v práci nepovinný seminář na téma asertivita a prokrastinace. V pozvánce bylo uvedeno, že asertivita je "sebejisté jednání" nebo "zdravé sebeprosazování, bez narušování práv ostatních". Prokrastinace, to je "výrazná a chronická tendence odkládat plnění povinností a úkolů (zejména těch nepříjemných) na pozdější dobu".

Fuj! Obojí znělo strašidelně. Že by se nám ejčár snažilo asertivně něco naznačit? Je mezi asertivitou a prokrastinací nějaká spojitost? Dá se asertivně prokrastinovat? Asi ano, když to trénují naráz. Vydedukovala jsem, že seminář je cílen na nezdravě či zdravě zakřiknuté lenochy. Asertivní zaměstnanci, ti se nebáli ejčár poslat rovnou do háje, samozřejmě tak, že nenarušili ničí práva. Trochu absurdní bylo, že největší prokrastinátoři se také nezúčastnili, protože to vyhodnotili jako nepříjemný opruz a logicky to odložili na jindy, aniž by se namáhali to zdravě vysvětlit, to si taky nechali až na potom. My ostatní, co jsme líní tak nějak v mezích norem a co nám chybí schopnost se jasně vyjádřit a prosadit a nenarušit přitom práva ostatních čili neasertivní pracovití srabi, jsme se sklopenýma ušima šli. Já dokonce byla zvědavá, protože jsem si při čtení pozvánky potvrdila zlé tušení, že v oblasti zdravého sebeprosazování mám obrovské mezery, a že můj problém je vlastně hlubšího charakteru, protože netuším, co to "zdravé" sebeprosazování znamená. Kdy je jako ještě zdravé a kdy už začíná být choré? Kde je ta hranice? Když už narušuji práva ostatních? A jaká práva konkrétně? Připravila jsem si spoustu, podle mě logických otázek. Bohužel mě asi po 10 ti minutách asertivně vyvedli ze sálu, protože jsem jim narušila programovou linku nebo co to tvrdili. Asertivní ejčár manažérka mi to nebyla schopná rozumně vysvětlit. Prosadila se, o tom žádná. Vlastně to nebyla úplně asertivní deportace, jelikož narušili moje právo se shromažďovat a právo na informace! Doufám, že si ze semináře něco odnesli i jeho pořadatelé. Co naplat, nezbývalo mi než se naučit být asertivní samostudiem. Co se týče prokrastinace, usoudila jsem, že to se učit nemusím, to zvládnu s prstem v nose. Naučím se sebejistému jednání jako samouk! Budu pozorovat ostatní asertivní kolegy a odkoukám jejich fígle. Tak se v přírodě učí všechna zvířata, ne? Nemají žádné pochybné semináře, pozorují, co ostatní ve smečce. Geniální plán!

Musím přiznat, že jsem se malinko zasekla hned při výběru pozorovaného objektu. Zaprvé, protože mě vyvedli z přednášky, trval můj problém s definicí zdravosti a nezdravosti. Trochu jsem tušila, že kolega, co mě sebejistě srazil ve dveřích, protože spěchal na mítink nebo na záchod, je jen hulvát nebo má problémy s trávením. Ale co ostatní kandidáti? Nechtěla jsem se zaměřit na nesprávnou osobu. Mohlo by se mi klidně stát, že místo abych na závěr svého samostudia byla asertivní, budu jen obyčejný buran, sadista či jiný psychopat. Zadruhé jsem zjistila, že není jednoduché někoho pozorovat a zůstat nezpozorován, zejména, když výzkum vyžaduje intenzivní monitoring. Jsme malá firma. Sledovanému subjektu začne být brzo podezřelé, že na něj zíráte a chodíte mu v patách. Ani se nenadějete, a je z vás regulérní stalker. Vadil mi vtíravý pocit, že se mě kolegové bojí.

Pomalu jsem začínala propadat beznaději a, přiznám se se studem, i akutní atace prokrastinace, a chtěla to zabalit, naštěstí mi došlo, že jsem úplně pitomá. Vždyť já nemusím vůbec nikomu chodit v patách jako blázen. Nemusím se většinu pracovní doby hnout ze židle. Stačí pozorovat kolegy přímo v naší malé kanceláři! Dlouho je podezírám, že mají nadprůměrné sebevědomí, což už asertivitou minimálně zavání. Tady se mohou hodně přiučit.

První objekt, muž, samec, o sobě totiž s nezlomnou jistotou tvrdí, že na něj "letěj všechny ženy z okolí, až je to otravné" a také prosazuje dost sebejistě a důrazně názor, že "ideální teplota v kanceláři je 18 stupňů", a že "průvan prospívá pracovnímu tempu." Asi je v přechodu a má návaly. Obsedantní větrání už malinko narušuje naše práva, zejména právo v práci nezmrznout, ale to první tvrzení asi definici asertivity splňuje, i když podle mě kecá. Žádné ženy jeho okolí na něj neletěj ani náhodou, naopak se mu každá vyhýbá obloukem, protože mu smrdí nejen z úst. Může za to kombinace vysokoproteinové stravy, anabolik, jeho zdivočelých potních žláz a funkčního oblečení, které s oblibou nosí, aby vynikla jeho postava. S tvrzením, že na něj "letěj ženy", totiž souvisí další jeho sebevědomý názor, že má krásné tělo. Což tedy nemá, vypadá jak Tyrion Lanister. Nadměrně si vypracoval horní polovinu těla a zapomněl na nohy, které má navíc nadprůměrně krátké. K tomu vlastní velkou hlavu a vyvinuté nadočnicové oblouky. Také pořád blábolí, že kdo nesportuje, je spodina společnosti a vrhá to moudro hlavně mým směrem. Já aspoň nevypadám jako razítko a nesmrdím. Kromě Tyriona Lanistera mi totiž připomíná postavu z knihy povídek Ivana Mládka, Zuzana, co když se se svou obří hlavou postavil na kufr a připažil, vypadal jak razítko. Když mě kolega štve moc, říkám mu v duchu Zuzan. Začínám chápat, proč větrá. S pracovním tempem to nemá co dělat.

Pak je tu s námi kolegyně, samice, okolo třicítky nebo čtyřicítky, to se nepozná a zeptat se bojím, bezdětná, vždycky krásně učesaná, hladká, celá se leskne, voní drahými parfémy (že by razítko Zuzan větralo i kvůli tomu?) a nosí vkusné oblečení. Mohli byste ji rovnou, tak jak ráno přijde do práce, umístit do výlohy obchodního domu, a zvedla by obratem jeho návštěvnost. Mě byste ráno mohli, tak jak jsem, použít na strašení ptáků na poli a garantuji, že úroda by byla v bezpečí. Večer pak vyfotit na plakát kampaně o zdravém životním stylu, myšleno jako odstrašující případ, jak to bylo před. Lidé by houfně začali jíst zelený ječmen, pít pramenitou vodu po litrech a sportovat, jak diví, jen aby nedopadli jako já.

Kolegyně samice je sebevědomá od narození a tady se to jen umocnilo. Dělá sebevědomě úplně všechno. Sebejistě používá i sešívačku a kopírku a nikdy se jí nestane, že se jí v ní vzpříčí papír nebo spona. Sebevědomě prezentuje úplné nesmysly tak, že nikdo nepozná, že to nesmysly jsou, ani ona ne. Také hodně sebevědomě tvrdí, že má nadprůměrnou inteligenci, a že by mohla být členem Mensy, kdyby se jí chtělo. Usuzuji, že se jí z nějakého důvodu nechce. Jednou jsem se zeptala proč se jí nechce, a od té doby mám pocit, že mě nemá ráda. Zlomyslně jsem to totiž završila větou, že já jsem byla členem menzy několik let, a že jsem ráda, že už se stravuji jinde. Kolegyni říkám v duchu Menza, se z, když mě štve opravdu moc, říkám jí Menses.

Tento poněkud zvláštní názor o svém IQ dokáže Menza vyjádřit i několikrát za den a nemyslím, že by při tom narušovala něčí práva. Právo umlátit ji šanonem mi tím nebere. Takže ukázkově asertivní. Nejdřív mi připadalo zvláštní, že to, že je nadprůměrně inteligentní, a jak jí ta práce baví a jde, vykřikuje v zaměstnání. Rozumějte, její pracovní náplní je podobná mamrdina, jako dělám já, a já po těch letech co se tím zabývám vím naprosto jistě, že víc než 2 mozkové buňky jsou spíš na škodu než k užitku, protože zapojení více synapsí by mohlo vést k bolestivému otoku mozku. Vypozorovala jsem, že inteligenci tady vůbec nepotřebujeme prokazovat, málokdo tu jede víc než na jeden mozkový lalok. Byla jsem z toho tvrzení zprvu tak popletená, že jsem dokonce pátrala na internetu po definici slova inteligence. Třeba se to slovo používá v jiném kontextu, než si myslím já, časy se mění. Dle wikipedie je inteligence dispozice pro myšlení, učení a adaptaci a projevuje se intelektovým výkonem. Spolu s osobností tvoří zásadní zdroj individuálních rozdílů. Moudrá jsem z toho tedy nebyla vůbec, snad jen, jestli tvoří inteligence zásadní zdroj individuálních rozdílů a kolegyně je královna inteligence, jsem já úplně blbá. Trochu mě to rozesmutnělo, ale na druhou stranu, žiji s tím už docela dlouho a vypadá to, že to nikomu nevadí. Pátrání se vyplatilo, alespoň to vysvětluje některé moje pocity a trable. Například to, že mi není jasný účel mé práce. Přesněji řečeno, netuším co, a hlavně proč to mám dělat. Dělám to ale dle reakcí okolí docela dobře, i když jedu jen na dva neurony. Přiznávám, že jsem se to snažila prvních pár měsíců po nástupu i aktivně zjistit. Teď už vím, že mi chyběla ta inteligence, proto dodnes tápu. Dokonce už mi to ani moc nevadí a slova jako smysl a účel jsem vymazala ze svého slovníku. No prostě ukázkový blbec. Proto si asi nemyslím, že jsem inteligentní! Protože nejsem! Myslím si spíš, a ukazuje se, že zcela namístě, že jsem pitomec, že dál dělám, co dělám, i když nevím, co dělám. A občas to i asertivně zvolám. Ejhle, i já mám v sobě semínko asertivity! Kolegyně také hodně často vykřikuje, že má embíej. Tím trochu štve kolegu sportovce, protože ten to evidentně nemá a moc by to chtěl. Zase má svaly, hyperaktivní žlázy a lepí se na něj ženy. Nemůže mít všechno. Sportovec občas při zírání do počítače zakontruje, že je magistr. Má totiž také vysokou školu, bižuli a švihadlo, jak jsem si zjistila na linkedinu. Má na ty svaly vzdělání. Jen asi nedával ve škole pozor, podle mě to od pasu dolů už dost flákal. Já také embíej nemám, ale mě to neštve, nevím, k čemu by mi to tu ani jinde bylo. Jednou, když to tu samice zvolala, jsem jí odpověděla, že by si s tím měla zajít k lékaři. To byste koukali, jaký neinteligentní pohled na mě vrhla. Samec pak týden ani nedutal nic o magistrovi a sportu, jen tiše žvýkal proteinové tyčinky. Vykřikuji já do éteru, že jsem MUDr? Zaprvé, léčím tady snad něco? Zadruhé, ještě by chtěl někdo léčit a ukazoval mi třeba prostatu nebo vyrážku na místě, které vidět nechci. Představa, že mi samec ukáže své potní žlázy je děsivá. Zatřetí, co by tu pohledával lékař? Leda snad atestovaný psychiatr, ale to já nejsem. Na druhou stranu, když chci být asertivní, neměla bych to vykřikovat? Nedělám chybu, když to nevykřikuji? Škoda, že mě vyvedli z toho semináře, tohle se samostudiem asi nedozvím.

Po měsíci samostudia jsem zjistila, že mě to přestalo bavit. Ruku v ruce s tím, v souladu s definicí, se dostavila zcela pochopitelná prokrastinace. Potvrdilo se jedině to, že nejsem na bádání stavěná, že s kolegyní mám společnou jen nechuť k průvanu, takže s jistotou mohu o sobě tvrdit, že já inteligentní nejsem, a neměla bych to tedy vykřikovat, a že se samostudiem o asertivitě nic nenaučím. Na mou obranu nutno dodat, že jsem si to zcela asertivně přiznala a vyjádřila svůj názor nahlas slovy "Kašlu na to, radši budu sova." Kolegové, kterým se ulevilo, že jsem je přestala šmírovat, to přijali celkem dobře, koneckonců jejich práva to nikterak nenarušilo. Kráva nebo sova, to je prašť jako uhoď.

Situace v kanceláři se v současné době vyvíjí docela slibně. Pokaždé, když slyším zvolání, "To přeci po mně s mojí inteligencí nikdo nemůže chtít, já jsem mohla být v Mense/ já jsem magistr!" kontruji obratem výkřikem "To já dělat nebudu, já jsem sova!"Odměnou je mi jejich udivený pohled. A Razítko už ani moc nevětrá, vykřikuji totiž, že "Sovy nejsou, čí se zdají být a nemají rády průvan." Sice o asertivitě vím tolik co před týdnem, ale zase je tu o dost víc legrace a pěkně nám to tu s Menzou a Razítkem utíká.

Hůůůů.