Jak jsem ryla záhon, protože jsem měla romantické představy, a jak jsem si nakonec vykopala hrob

Nohy se mi až po kotníky boří do vlhké a kypré půdy, do které systematicky vysekávám rýčem značky Fiskars nový záhon. Růžové ponožky mám nacucané úrodným blátem a mezi prsty cítím hemžící se žížaly. Reju v kroksách, páč nevím, kde jsem založila holiny. Ale rukavice mám! To abych si neumazala tejpy. Ty mám kvůli  karpálům, které jsem si odrovnala rytím. Přetvářím půdu láskyplně na zeminu a celé to formuju do tvaru záhonu. Z hlubokého podvědomí vyplouvají zážitky dávných předků, praosadníků, kteří pod horou Říp pod dozorem praotce Čecha poprvé vnořili své pranástroje do pramáti půdy, vyryli jsou první prabrázdu a něco do ní zasadili. Počítám že med včetně strdí,  brambory Kolumbus zatím nedovezl.

Já budu nořit růže.

Původně jsem měla v plánu sázet cibuli, protože je podzim a čas sázet cibuloviny, říkali to na internetech. Cibule mi nejde, vždycky mi vyleze maximálně to, co vložím do záhonu minus 30%, což se ekonomicky , ergonomicky ani logicky nevyplácí. Ale nevzdávám se, jelikož jsem lehce umanutá. To by bylo, aby se to nepovedlo! V neděli jsem si zajela do zahradnictví pro sadbu. Bohužel jsem si vzpomněla zase pozdě a měli jen růže a olivovníky. To je jak s plavkama, ty si nemůžete kupovat v létě, nýbrž v zimě , protoře v létě už mají v regálech boty na lyže a sněžné pluhy. Tak jsem si koupila 3 kousky růží. Olivovník se mi nevešel do auta což mě hodně mrzelo.  Měla jsem živou vizi, jak lisujeme na podzim olivový olej a nakládáme olivy. Vzdát se té představy bylo strašlivě těžké. Kdybych byla vlastníkem jeřábu.....

Když už bydlím na zámku, tak k rajčatům a cuketám přihodím alespoň pár růžových loubí a budu pak pod nimi sedávat a vyšívat. Určitě to je jednodužší než blbá cibule. To mi pomohlo zalepit díru v srdci po chybějícím olivovníku.

Nejen, že jsem umanutá, neumím se vůbec ovládat. Možná to spolu souvisí. I když ve skrytu duše vím, že se zakoupené sazenice musí pak někam umístit, nejlépe tedy do záhonu, a že záhony nerostou na stromě, stejně se nedokážu v zahradnictví udržet. To samé se mi děje v knihkupectví, z kterého  si nosím domů knihy, ne sazenice. Digitalizace nedigitalizace. Bohužel ani knihovny u nás nerostou na stromě, a že stromů máme na rozdávání. Knížky se naštěstí dají skládat do komínků, limitem je jen jejich výška. V určitém bodě se komínky začnou kácet. Fyzika! Trochu bolí, když se na vás v noci z nočního stolku zřítí hromada tiskovin.

Zpět k sazenicím. Varianta vyvýšených záhonů či visutých zahrad je stále ve hře, ale technicky to zatím nemám zmáklé. Tak jdu do klasiky.

Chci to mít pěkné, když u toho budu vysedávat a vyšívat. Pečlivě zarovnávám okraje , až jsou skoro jako podle pravítka. Jdu na to s vášní, musím to pořádně provzdušnit, říkali na internetech. Ryju jak krtek a hluboko, skoro se bojím, abych nevykutala žížalího Balroga.

Buď jsem narazila na hromadný hrob nebo jsem opravdu vykopala Balroga. Naštěstí jen jeho kosti. Chvilku mi to připadá legrační, ale když rýč narazí na docela velkou dolní čelist i se zachovalým chrupem, vzpomenu si na Přemka Podlahu. Nenápadně se rozhlížím, zda mě nevidí sousedi, manželský pár z Ukrajiny. To je situace. A co je tohle? Kousky stehenní kosti? Někdo ty mrtvoly rozřezal!

Vypadá to jak dinosauří kosti na polívku. Docvakne mi, že to jsou prasečí kosti, pozůstatek zabijaček. Hezky to provzdušní půdu to jo, ale nápad dávat to na kompost to byl debilní. Málem mě kleplo.

Kosti naplním do černého pytle a odnesu do směšného odpadu. Ať si svou chvilku hrůzy užijou i jiní. Na závěr hrabičkama urovnám povrch záhonku a zálibně se kochám.

Paráda, ale něco tomu chybí. Chtělo by to olemovat.

Naštěstí nám onehdá spadla zeď a mám tak spoustu materiálu. Docapkám v kroksíkách pro kolečko a párkrát to otočím s nákladem opuky. Už nejsem jen od bahna, prach z opuky hezky přilnul k blátu, potu a krvi a vypadám jak Jožin z bažin.

Precizně vyskládám kousky opuky okolo nového záhonku. Je krásný. Cca 2,5 metru na metr. Akorát. Zahradní architekt by slintal blahem. Jsem fakt šikovná.

Zapomněla jsem tam zasadit ty růže!

Znovu beru do ruky rýč a hloubím 3 jámy do kterých láskyplně vkládám sazenice růží.

Znovu uhlazuju povrch záhonku, aby to bylo zase krásné.

A je to!

Úplně se vidím, jak si sem na jaře přinesu lavičku, obléknu si květované šaty, pletený přehoz přes ramena a slaměnný klobouček, přinesu si nějaké vyšívání, ideálně v takovém tom rámečku, a vyšiju něco krásného hedvábnou nití. Třeba kolibříka na růži.

Vyšívání mě nebaví. 

Vůbec pro to nemám vlohy.

Ale kousnu se. Jsem umanutá. Vyšila jsem naposledy na základce v pracovní výchově záložku do knížky a doslala vynadáno od paní učitelky, že to nejsou křížky, ale šmodrchy. Šmodrchy! Šikana to byla! Od té doby jsem na to dočista zanevřela. Taky už blbě vidím a navléknout nit mi trvá průměrně 2 hodiny. Trochu se bojím, že hedvábná nit půjde ještě hůř.

Ale jsem umanutá a když už mám ten záhon růží!

"Vykopala sis hrob?" ozve se mi za zády Mišák.

No bezva, romantická představa ženy s nití je fuč.

 Teď abych dokoupila nějaký chryzantémy a vřes a ze zbytku šutrů si  poskládala náhrobek. Trochu mi to zkazilo náladu, ale na druhou stranu, nebudu muset vyšívat!