Jak jsem se zeptala zrcadla, kdo je tady nejkrásnější, a jak mě pak koučovala mentorka co jí klapaly podpatky

Zadýchaná a lehounce opocená vhopkám zvesela do čekárny, kde již způsobně čekají dvě ženy. Od počítače jsem se odlepila na poslední chvíli (protože ímejly pitomý), nebylo kde zaparkovat, k tomu dvoje schody a jedny dveře, co se otvíraly na úplně jinou stranu, než jsem se je snažila otevřít. Další dvě ženy nejspíš dorazily těsně přede mnou, protože zatím nečekají, vyslýchá je sestra, pro kterou je džídýpíár jen sprosté slovo. Všichni tak slyšíme, že se jedná o matku a dceru, proč jsou tady, že to není nic pěkného, a že to mají obě. Naštěstí si pak ty dvě sednou do kouta a nemusíme se tak od nich nenápadně odtahovat. Je také asi důležité zmínit, že genderová nevyváženost je způsobena tím, že se jedná o gynekologickou ordinaci. Muži s dělohou a PMS jsou tu jistě vítáni.

Čekám v pořadí na výslech u sestry, snažím se vypudit z hlavy ulpívavou myšlenku, proč to mají obě, a se zájmem se rozhlížím po místnosti. Je to tu od minula nějaké nové, takové lesklé, bílé a zdobné, všímám si. Je vidět, že to tu převzaly do svých rukou ženy,  ženská energie tu srší . V rohu u dveří je dokonce roztomilá komodka s vázičkou se sušeným bodláčím a nad tou krásou visí na stěně v bělostném rámu zrcadlo! Zapomenu, že nejsem doma, rozverně se k němu přichomýtnu a zadrmolím: "Kdo je tady nejkrásnější?" 

 "No ty to nejsi, příšerko," vmete mi do tváře zrcadlo telepaticky. 

 Nic, co bych nečekala a tak se se slovy "fuj to jsem se lekla" odvracím od stěny a bodláčí a s pochechtáváním jdu zaplatit sestře výpalné.

Že jsem nedržela pusu.

Dosedám na židli v čekárně a z levého rohu se ozve: "To neděláte dobře."

Já nedělám něco dobře nebo to nedělá dobře pravý infekční koutek? Nevím, tak raději dělám mrtvýho brouka.

"To JÁ si ráno dávám se zrcadlem háj fájf." 

Aha, tak pravý kout má volno.

 "Mám kouče a ten mi to poradil. Háj fájf zrcadlo, jsem tak krásná. Jedině tak začínám svůj den."

Mlčím, protože si to vizualizuju. 

Žena pokračuje: "Když se nenaučíte mít ráda sebe, tak to nemůžete mít ráda ani nikoho jiného. Když nemilujete sebe, nemilujete nic, nikoho. To je známá věc. Já jsem také koučka a učím lidi sebelásce." 

Aha. Chvíli dumám, co jsem to za hajzla. 

"Ale já se mám ráda i ošklivá, nejsem totiž povrchní," snažím se argumentovat. Do toho paní po mé levici nesměle pípne: "Co je to háj fájf?" Koučka ji ignoruje a nerušeně nás dál mentoruje: "To JÁ už byla ráno běhat 20 kilometrů na Ladronce, cvičila jsem jógu a meditovala…"

 "Dává si se zrcadlem placáka , asi je to rentiérka nebo je nezaměstnaná a asi strašně rychle běhá, protože je furt ještě dopoledne…." šeptnu zmatené paní po levici do ucha. Ta vyvalí oči tak, že se bojím, že je brzy bude hledat na podlaze, já dál fascinovaně zírám na koučku. Má vypasované květované šaty, rudé rety, naondulované platinové kadeře, páskové boty na vysokém podpatku, vypracovaná lýtka a neidentifikovatelný přízvuk. Neujde jí, že jí fixíruju botky. "Ženy dnes už nejsou ženy. Nosí ty podivné baletky, baloutky…" "Baleríny?" napovím. "Ano baleríny, nebo ty placáky, tenisky k šatům!" Vypadá, že se z představy žen v teniskách a šatech pozvrací. Nebojácně a hrdě natáhnu do místnosti své dlouhé hnáty obuté v bílých teniskách a upravím si šaty a podprdu. "JÁ mám náhodou svoje nohy ráda," prohlásím, aby viděla, že jsem schopna lásky, i když jsem hnusná, zatřepu nožkama a věnuju nohám zamilovaný pohled. Paní vedle se snaží utajit, že má balerínky, nohy má stočené pod židlí v nepřirozeném úhlu, musí jí to děsně bolet. Oči už raději zavřela a mlčí.

Mentorka se nenechá vyvést z míry, je fakt dobrá. "Ty moje podpatky, ty na chodbě tak nahlas klapou. Klap, klap, klap, klap." To už zní hlas koučky dost afektovaně a klap, klap vytrhne z letargie i pravý roh. "Na chodbě jsem klapala tak, že se muži otáčeli. Klap. Klap." 

Bože můj, to jako fakt? 

"Omluvila jsem se jim, promiňte, že tak klapu, klap, klap, ale jsem žena, tak klapu. A jeden muž mi říká, proč se omlouváte, vždyť je to krásné!" 

 Čeká nějakou odpověď? Nenapadá mě nic chytrého, tak ze mě vypadne: "Souzním s vámi!" To jsem viděla pod podobnými příspěvky na FB a mívá to hodně lajků. Zabralo to, Klapka spokojeně mlaskne a na chvíli se odmlčí. Ještě, že jsem nedodala to " a zlý pryč", uleví se mi. 

V tu chvíli si asi všechny jednotně přejeme, aby už sklapla nebo odklapala. Nebo aby ji někdo prohodil do země za zrcadlem, a tam jí sežral zlý králík. Jde na mě záchvat ďábelského smíchu, protože si to zase vizualizuju, jen se bojím, že by to mohlo vyvolat další přednášku na téma, kdo se směje, je vrah. Vytáhnu tedy z batohu (zatím si nevšimla, že mám batoh a ne kabelku!) knihu a snažím se začíst, Klapka bohužel pokračuje. Nějakým oslím můstkem se dostala až k svatební tématice, asi přes ty boty? "…..jdu dceři na svatbu, přestavte si to, že se berou v lese, to je dneska mládež. Všechno musí být sladěné. I lak na nehty. Nesmíte růžovou, nesmíte červenou…" "No to je jasný," reaguji, abych nebyla ještě za nespolečenskou, "do lesa jedině neonově oranžová. To já náhodou vím." Nevěřícně si mě prohlíží. Snažím se schovat batoh a svoje nehty se zahradním lakem z jejího zorného pole a pokračuju. "Jako můžete jít i do zelený nebo hnědý, pokud se mladý berou v maskáčích, ale to dost riskujete, že vás zastřelí honci."

Klapka by mě očividně chtěla koučovat dál, takový ztracený případ dlouhou neviděla, ale naštěstí je na řadě. Ozve se už jen asi 10x klap a pak se za ní zavřou dveře ordinace.

Pak už je jen ticho. 

Skoro jako v lese. Vynoří se mi vidina svatebčanů v maskáčích s  lakem na nehtech barva hovnová hněď, zapíchnutých půlmetrovými podpatky do kypré lesní půdy. 

Všechny usilovně přemýšlíme, co jsme to za ženy a jestli jsme tady na gynekologii správně.

To bude zítra ráno umatlaných a rozmlácených zrcadel.