Jak jsem si nechala věštit z ruky a obalamutil mě pán s duhovým vysavačem aneb jak neumím říkat ne

Mám problém říkat ne. Chybí mi gen asertivity. Uvědomuji si, že je to jedna z mých slabin, které mi způsobují v životě nesnáze. Nedovedu s tím ale nic zásadního dělat. Další mojí Achillovou patou totiž je, že jsem rezistentní k motivačním knihám, seminářům, kurzům, a když slyším slovo koučink, cítím potřebu se rozběhnout, ideálně k nějaké zdi či skále, a skočit nebo si o tu zeď rozmlátit hlavu. Občas se snažím to ovládat a pracovat s problémem jako samouk. Když se hodně soustředím, připravím a zároveň jsem celkově odpočatá a ve formě, podaří se mi to ukočírovat a s vypětím vůle něco či někoho odmítnu. Pak se mi udělá zle od žaludku. Nejhorší na tom je, že se pak většinou cítím ještě hůř, než kdy se nechám zmanipulovat a obalamutit. To se toho problému pak špatně zbavuje. Raději proto volím variantu zbabělý útěk

Jako příklad mého deficitu schopnosti odmítat a celkové prostoduchosti uvádím zkušenost s dealerem zázračných duhových vysavačů. Jak říkám, neumím říkat ne. Nedávno jsem přesto svolila, že k nám může přijet obchodní zástupce duhové firmy předvést ten jejich zázrak. Přesto, že se mi obdobné podniky a praktiky z principu hnusí, odsuzuji je a bojím se jich, a volného času mám málo i na příjemnější věci než schůzka s manipulátory. Kamarádka, kterou lapili do pasti a vysavač si od nich koupila (!), potřebovala slevu na nástavce, či o co to šlo, a podmínkou bylo sehnat několik ochotných duší, které si to celé vyposlechnou, k ničemu je to nezavazuje a dostanou i malý dárek! Neodmítnu nikomu pomoc v nouzi, nástavce jsou určitě potřeba. Byla jsem skálopevně přesvědčená, že v tomto případě jde o formalitu, přeci mě nemůže nikdo ukecat na takovou pitomost. Znám obchodní taktiky šmejdů, jsem inteligentní osoba a nenechám se zmanipulovat. Hlavně, my máme centrální vysavač, tak jen úplný blbec by si pořizoval normální lux. Na co, když ho vůbec nepotřebujeme?

Nebudu se rozepisovat o detailech, asi tušíte, jak taková akce probíhá. Pán byl přesvědčivý, ten na kurzy vymývání mozku nejenže chodil, ten i poslouchal a byl dobrý. Všemi nečestnými metodami demonstroval, že jeho miláček normální lux není, naopak, že my jsme nenormální, když dokážeme žít v takovém bordelu. Na sadě hadříků nám dokázal, že žijeme ve smrtelném nebezpečí, a že jsem šmudla. Nejhorší bylo, že to vypadalo, že pokud si ten zázrak hned nekoupíme, zůstane s námi bydlet. Já ho nechtěla, nelíbil se mi, jednoho muže už doma mám, k tomu jsem musela jet do porodnice vyzvednout svého nového synovce a vůbec se mi nehodilo, že nám to tam tak dlouho lustruje. No a jelikož jsem nechtěla kamarádku připravit o tu slevu a nenapadlo mě nic rozumnějšího, například ho skopat ze schodů, polít ho zázračnými vůněmi a hodit po něm všechny ty úžasné nástavce, rychle jsem podepsala smlouvu, jen aby to už skončilo. Po 50% slevě to vyšlo jen asi na 80 tisíc, takže skoro zadarmo. Lux je prý zároveň navíc úžasná čistička vzduchu, pokud vám tedy nevadí rámus 150 decibelů, a my měli vzduch doma strašlivě špinavý. Nekupte to!

Ještě ten večer mi naštěstí došlo, že je lepší žít v prachu, smradu a špíně a ušetřené peníze propít, procestovat nebo darovat sirotkům, a od smlouvy jsme odstoupili. Dokonce jsem pánovi řekla do telefonu, že neeeee, já to nechci. Když naléhal proč, vykoktala jsem, že jsem prohrála všechny peníze v ruletě a nemám ani vindru. Aby mu to nebylo líto a nebyl smutný. Že to není jeho vina, ale moje. Hrozně jsem si vyčítala, že pán teď bude kvůli mně chudý. Jsem zlá osoba.

Má neschopnost odmítat je bohužel navíc kombinovaná s puzením pomáhat a vidět v lidech hlavně to dobré. Úchylné, že? Ve smyslu, že někteří jedinci se chovají sice podle a vychytrale, ale asi pro to mají nějaký důvod, něco zlého se jim přihodilo, a já je nemohu hned soudit. Můj tatínek říká, že mám syndrom Matky Terezy a jsem guma. To stigma na mně musí být bohužel vidět na první pohled, to nepřemaluji ani make-upem. Přitahuju například bezdomovce z dalekého okolí, se kterými se pak dělím o stravenky. Stahují se k nám toulavé kočky, přestože musí vidět, že mám na ně smrtící alergii. Všichni zbloudilí turisté se vrhají na mě, přitom neumím číst v mapě.

Včera jsem na sebe byla ale moc pyšná, jelikož se mi podařilo nenechat si věštit od jedné romské vědmy. Dokázala jsem odolat jen proto, že už mi předtím věštila dvakrát. Na stejném místě, pod kostelními hodinami, mě přepadla s dotazem, kolik je hodin. Poprvé jsem jí důvěřivě odpověděla, s tím, že asi paní neumí číst hodiny, které byly na věži. To neumí dnes v digitálním světě hodně lidí. Vědma se mi za to odměnila věštbou. Říkala samé krásné věci, jakože jsem hodná, šikovná, starostlivá, mám děti a ty budou zdravé. Pak chtěla peníze. Tak jsem jí zaplatila s vnitřním závazkem, že příště se nenechám oklamat. Nechala. Hned za měsíc. Než mi došlo, že je to ta samá bába, už pronášela proroctví. A já jí zase zaplatila, aby mě neproklela a pustila do práce. No a včera se na mě Sibyla vrhla znovu. S výkřikem "Vy jste paninko usměvavá jak sluníčko, vy musíte být hodný člověk" se mi sápala po ruce. Ale já byla tentokrát ve střehu a vrazila si obě dlaně do kapes. Pokud prý chce vědět kolik je hodin, že je půl jedné a na shledanou. Tak jsem byla statečná a pohotová. Sibyla se nedala a křičela, ať jí neutíkám. Já na ní zase křičela, že jí znám, a že proto utíkám. Ona kontrovala, že ví, že ji znám, je přeci vědma. Ani mi nevadilo, že se kolemjdoucí zastavují a sledují se zájmem, jak to dopadne. Prostě jsem přidala do kroku a utekla. Byla jsem na sebe pak moc pyšná a za odměnu si koupila nanuk. Cestou z oběda jsem šla raději jinudy, nikdy nevíte, kde na vás bába vyskočí, a co kdyby uměla doopravdy čarovat. Jak si tak, spokojená se sebou, vykračuju a raduju se, jak je svět veselý, slyším zvolání "Vy jste tak usměvavá a milá, copak vy děláte za práci?" Málem mi upadl leknutím nanuk. Tentokrát jsem zkouškou neprošla a odnesla si domů 2 knihy od člena hnutí Haré Krišna. Jednu z nich dokonce už doma mám! Nesmějte se! Svou dávku asertivity jsem vyčerpala na Sibylu, a i Krišna musí z něčeho být živ, takže mě to vlastně ani nemrzelo. Jen doufám, že až mě příště odchytí, nebude mě z těch textů zkoušet.