6. Jak jsem si vybírala svatební šaty aneb jak jsme navštívili salón

Scénář "vzít se bez příprav na radnici a pak se opít s kamarády" na instruktážní svatební videokazetě chyběl. Nevyhnutelně tak došlo na téma, co na sebe, aby to souznělo s očekáváním Bobovic klanu. Původní trapný záměr, že cokoli, klidně džíny, byl zapomenut. To by nevypadalo dobře na fotkách. Polil mě studený pot kdykoli jsem si představila, co by se asi dělo, kdyby rodiče Boba tušili, že nás něco takového, byť jen napadlo! Určitě by se jim zapotily sedačky znechucením. Z předsvatební schůze jsem byla stále ještě v šoku a nedokázala si proto vybavit, jaké že to měla Bobova sestra šaty. To byl trochu problém, zejména když se čekalo, že to překonám nebo napodobím. Tatínek prokázal nebývalou praktičnost, když prohlásil, že nám jistě poradí ve svatebním salónu. S údivem jsem na něj valila bulvy. Že mě to nenapadlo hned! A v nedaleké Nové Pace je jeden takový salón hned u hlavní silnice vedle stánku s trpaslíky! Na co čekat holky, jedeme hned, ať si můžeme začít odškrtávat! Oblečení tak, jak jsme se zvedli z deky na zahradě, jsme vyrazili nakoupit róbu. K dokonalosti chyběl už jen dostavník z dýně a koňské spřežení.

Z nákupu si pamatuji jen střípky, je to další věc, kterou jsem se usilovně snažila zapomenout. Byl to spíše salónek než salón. Taková díra plná bílých hadrů. Šaty byly všechny podobné. Typ dort a záclona a šlehačka a cukrová vata a mlhovina. Narvali mě do třech různých modelů. Všechny byly hrůzostrašné.

Pamatuji si, jak stojím před zrcadlem, brečím, je mi vedro a špatně, protože jsem těhotná, a protože vypadám jak ovce s vlečkou. Tatínek se chechtá na celé kolo. Maminka se mi snaží lichotit, že mi to sluší. Lže jako když tiskne, uhýbá totiž očima a má zaťatou čelist. Omlouvá ji jen to, že lže z lásky. "To, že jsem těhotná, automaticky neznamená, že jsem pitomá," vyškytávám jim do očí. Tatínek mě chlácholí, že když si k tomu vezmu čelenku, kterou mi současně montuje na hlavu, tak to bude lepší. Prý to chce jen doladit. Když postojím, poohlídne se ještě po nějaké kouzelné hůlce, závoji a jehňátku. Zírám nevěřícně do zrcadla. Čelenka vypadá jako malý chomout, jen uprostřed je něco jako perla ve tvaru obří kapky. To se fakt nosí? Kapku mám místo uprostřed čela nad pravým uchem. Už zase nemrkám a zoufale třeštím vyprahlé bulvy na tu ubožačku v zrcadle. Tatínek se svíjí smíchy a přehazuje mi přes hlavu závoj. To už se směje i maminka. Prodavačka se nesměje, nechápe, co se děje, a ptá se, jestli si šaty koupíme. Očividně nemá moc cit pro situaci. Nemůžu přestat třeštit oči. Bojím se, že oslepnu, rohovku a spojivky mi rozdírá závoj. Na poslední chvíli servu čelenku i se závojem naráz, pak i šaty a prodavačce poděkuji, že něco tak krásného si nezasloužím.

Víc si nevzpomínám. Už jsme to pak znovu se salónem nezkoušeli. Jak někdo vyslovil slovo salón, dostala jsem hysterický záchvat. Vykřesala jsem v sobě tehdy z hlubin hormony zhuntovaného těla pohaslou rebelskou jiskru a rezolutně prohlásila, že žádný šaty nebudou. Nikdy. Žádnýýýýý, rozumíte?

Později mi docvaklo, že s tím salónem to byl asi další vychytralý tatínkův nápad, až moc okatě se divil, proč se mi to nelíbilo. Za jeho mlčením se skrýval plán!

Na tu posunutou svatbu mi pak maminka koupila bílou látku a spíchla sukýnku ke kolenům. Halenku jsme koupili v konfekci. Neměla volánky ani krajky. Byla úplně obyčejná. Překonám Bobovu sestru prostotou a jednoduchostí! Ha!