11. Jak jsem vůbec nesdílela Bobovy záliby a koníčky

Bob byl chudák s neakční, jednoduchou, línou a úplně neadrenalinovou manželkou. Vůbec s nadšením nesdílela jeho koníčky. Aby to ho nebylo málo, infikovala svými nemožnými línými geny i Bobky!

Není divu, že mě nechtěl a našel si akčnější kamarádku.

Kdybych byla správnou ženou svému muži, neodmítla bych s ním jet 3 týdny po porodu na firemní mítink na hřebeny hor. Správná žena právníka regeneruje okamžitě po slehnutí, je krásná a plně funkční i v šestinedělí a přisáté novorozeně jí není překážkou ni na běžkách ni během večerní zábavy s manželovými kolegy a kolegyněmi. Vymlouvat se na únavu, zdravotní nepohodlí a poprsí permanentně potřísněné mlékem je nesportovní a zbabělé.

Na konci manželství mi Bob vmetl na jednom konkrétním příkladu do tváře, že to vlastně začalo už před svatbou, ten nesoulad našich zálib, aby bylo jasno. To mě upřímně překvapilo, fakt jsem to netušila a koukala jsem ně něj proto jak tele, což uznávám není ani trochu sexy. On, že už byl tenkrát na vážkách, zda jsem ta pravá, když jsem s ním vyrazila na výlet na běžkách, autobusem do Krkonoš, kde jsem při nástupu do stopy zjistila, že nemám boty. Na běžky. Jako bosá jsem nejela, zas tak podlá jsem nebyla. Ty jsem si údajně nevzala schválně, abych na ty běžky nemusela. Sabotérka! Moje záludnost byla už tenkrát tak hluboká, že jsem byla schopná ráno v 6 hodin vstát, vypravit se na autobus do hor, předstírat dobrou náladu a celou dobu vědět, že boty jsou doma v teple. Ha! Jak mi to mohl později odpustit, koupit postel a vzít si osobu, která je schopna takové podlosti, mi hlava nebere. Možná, kdyby tušil, že jsem jen zmatená a pitomá, postel by nekupoval a měl by šťastnější mládí a celý další život.

Bob byl opravdu velice zapálený a vášnivý sportovec a rád se sportem unavil až do bezvědomí. Už asi tušíte, že já tedy rozhodně do bezvědomí ani náhodou. Minus na druhou.

Začalo to cyklistikou. První kolo, co mi koupil, byl trekingový obr, těžší než já a větší než jakékoli jiné kolo, které jsem kdy viděla. Udržet tu masu v pohybu vyžadovalo šílenou námahu už na rovině. Do kopce to bylo mučení a odporovalo to zákonům fyziky. Jak Bob, tak i můj bratr, vyráželi na vyjížďky na silničních favoritech. Když okolo mě netrpělivě kroužili na svých trapných miniaturních kolečkách a nechápavě kroutili hlavami, že už zase nemůžu a co jsem to za lemru, temena měli tak o metr níže než já, sedící a soptící na té obří potvoře jak na rozhledně. Z kopce to naopak jelo perfektně, fyzika funguje, jen se to nedalo v případě potřeby ubrzdit. Jednou jsem dokonce skončila ve škarpě plné kopřiv a odpadu, co vytékal ze záchodů přilehlých stavení. Když ponížení, tak ať to stojí za to. Jednou si můj bratr se mnou kolo prohodil, jelikož jsem vyčerpáním málem omdlela a on neměl svědomí mě tam nechat anebo se bál, že by mu doma rodiče vynadali. Každopádně, byla to zrovna fáze stoupání, rychle pochopil, že problém nebude na mém přijímači.

Mé současné kolo je lehké jako pírko, zdědila jsem ho totiž po Bobovi, který se na něm přerazil na nějakém závodě, co se jezdí kolmo po sjezdovce dolů. Kolo se pomlátilo s Bobem, a jelikož to odnesl i rám, měl Bob strach, že by se při nějakém sjezdu mohl bicykl definitivně odporoučet a on by se mohl zranit nebo zabít. Tak mi ho raději přenechal a koupil si nové.

Co se týče rodinných cyklovýletů, ty se konaly zásadně v kopcích. Ideální výlet byl z parkoviště v podhůří Krkonoš kolmo na nějaký táhlý, vysoký, blbý kopec. Jen srabi jezdí po rovině. Jen blázni bez motivace k výkonům se po cestě kochají a jezdí jen tak pro radost. Cílem správného cyklisty je se pořádně unavit a vyčerpat. Bezvědomí a hypoglykemie je znamení, že vše jde, jak má. Bobek syn, ten se dokázal zapřít a šlapat, dokud neomdlel nebo se nepozvracel. Asi měl víc výkonnostních genů z Bobovy výbavy. Dcera, Bobek povahově zkažený po mně, v okamžiku přílišného nepříznivého sklonu vozovky bez ambicí slézala z kola a šlapaly jsme pak spolu bok po boku tlačíce tu svini kolo vedle sebe, recitujíce si básničky a mrmlajíce kraviny. Byla to cílená taktika, jinak by byla schopná kolo nechat kolem a jít nejkratší cestou domů. Ostatně to jednou udělala na sjezdovce. Tam tedy nefigurovalo kolo. Tam se jen vyzula z lyžáčků, zahodila ty "blbý, blbý lyže" a vydala se v ponožkách po svahu "domu". Ve snaze vyrovnat se staršímu bratrovi a bratranci se jí podařilo při jízdě mimo sjezdovku upadnout, což těžce nesla. Já zase těžce nesla, když jsem ji, její lyže a lyžáky nesla pod paží do chalupy. Bylo to docela daleko, a i mně se lyžování v té chvíli jevilo jako blbost. Fyzicky jsem to dala jen díky vyplavenému adrenalinu. Vzteklá dokážu věci, že se kolikrát pak divím. Jen zázrakem s tímto sportem dcera neskončila úplně navždy.

Pochopila bych to, i já měla na kahánku.

Stejně jako obří kolo jsem od Boba totiž dostala podobně obří lyže. Mé první carvingy, na kterých jsem se učila kárvovat nebo jak se tomu říká, měřily tak o patnáct čísel víc než já a těžké byly asi jako to kolo. Vůbec jsem tehdy netušila, co se tím károváním vlastně myslí, byla jsem kárvovač samouk, takže jsem se s tou šíleností snažila dělat klasický oblouk po staru. Kdo to zkusil ví, že to je dřina. První jízdu na prknech smrti jsem absolvovala v Rakousku na ledovci. Tam jsme byli s Bobem a jeho firmou na výletě. Bob, zkušený lyžař, krouhal oblouky na přiměřeně dlouhých lyžích se skupinou šikovných kolegů a kolegyň kdesi mimo můj rádius. Moc jim to zdálky slušelo. Svou nemožnou ženu nechal raději jejímu osudu, aby si lyže osahala. To se mi dařilo dokonale. Osahala jsem si nejen lyže, ale celou sjezdovku. Hlavně zadkem, zády a občas i obličejem. Večer jsem byla tak zničená a omlácená, že jsem málem nebyla sto doplužit na dolní lanovku, kde už vylyžovaní právníci křepčili na after-ski. Třásly se mi nožičky, neměla jsem vůbec smysl pro legraci a přiznávám zbaběle, že jsem se i trochu bála o život. Musela jsem i utrpět otřes mozku, protože mě nenapadlo sjet dolů lanovkou. No a vůbec mi to neslušelo. Jak se Bob za mě musel tenkrát stydět, nechci ani pomyslet.

Když jsem pak ty lyže prodávala po letech do bazaru, ptal se mě majitel, jestli jsem na "tom" opravdu lyžovala já. Dost pak koukal a poznamenal něco ve smyslu, že ten, kdo mi je koupil, se mě asi chtěl zbavit. To mě do té doby vůbec nenapadlo! A jestli jsem prý na tomhle lyžovala, ať si rozhodně nekupuji lyže pro začátečníky, jak jsem měla v úmyslu.

To překvápko, že na normálních lyžích umím i lyžovat, to se nedá popsat slovy.

Od poměrně neškodné cyklistiky, se Bob přesunul k horolezectví a skialpinismu, kterému zcela propadl. Co si měl chudák Bob počít? S kým měl zdolávat horské stezky? Překonávat překážky? Život je přeci jen jeden. Hory jsou hory. Čím vyšší a větrnější, tím lépe. Skály jsou skály. Doma je nuda. Byt je těsný a 2+1 je narvané dětmi, babičkou (bydlela dlouho s námi, což tedy trochu problém byl) knížkami, legem a kostkami. Nejsou v něm skály. Bobky, skály nebaví. Boba nebaví lego, četba pohádek ani kostky. Manželka se tváři jak kráva, když si v pokoji postaví stan, aby ho přes týden usušil. Její trapné argumenty, že je alergická na peří a nemůže mít tedy pod postelí natrvalo rozbalený péřový spacák, jsou ubíjející. Uvědomuje si vůbec, že spacák byl drahý a nesmí se sbalit? Syn Bobek se občas snaží dělat, že se nebojí šplhat po skále nahoru, dcerka Bobek je ale nemožná jako její matka a po jednom pokusu, kdy zůstane nemohoucně viset zavěšená zády ke skále v popruzích jako brouk Pytlík, rezolutně prohlásí "dej mě dolu", a už sedák, lezečky a lano nechce ani vidět. Skála ji ponížila, s lezením je konec. Manželka se hodí leda na to, aby ho jistila, ale to se zase bojí Bob, že by ho mohla pustit, Bob totiž nemá čisté svědomí a tuší, že manželka tuší. Tolik se snažil, výbavu nakoupil, do budování vztahu s rodinou investoval, Huddy Sport vykoupil.

Manželka mu nerozumí, a nesdílí jeho životní styl. Děti k úctě o otci a jeho zálibám nemotivuje. Když přijde před půlnocí domů z právničení, sleze ze stěny nebo z přítelkyně, nečeká na něj s otevřenou náručí, netráví volný čas aktivně, místo toho je u ní často k vidění četba nevalné hodnoty. Taková ztráta času. Odmítá s ním každý víkend jezdit na otočku do Itálie, kde je speciální italský druh skal, horolezcova mana. Nesmyslně argumentuje, že děti i ona je po nočním přejezdu tam a zpět unavená, že je to daleko, a že je hezky i u nás doma.

Tak jezdí sám a všichni jsou spokojení.