2. Jak jsme se brali mladí a Bob si to mohl rozmyslet

Brali jsme se s Bobem i na tehdejší poměry hodně mladí. Vztaženo k současným poměrům, byli jsme skoro děti. Já ve svých 21 letech vypadala stěží na 16 a Bob na tom byl podobně. Statistiky by nás určitě varovaly, kdybychom je tehdy sledovali. Ale nebyl internet a statistickou ročenku jsme neodebírali.

Často jsem pak po rozvodu z vědeckých důvodů dumala, proč jsme to proboha realizovali. Těhotná jsem už nebyla. Mohli jsme to celé v klidu odpískat. Z vyprávění Bobovy sestry usuzuji, že na svatbě pak z neznámých důvodů trval Bob. Během mého pobytu v nemocnici ji prosil o pomoc s koupí nové postele, prý abych si tu svatbu nerozmyslela. Když už totiž jako chudí studenti máte postel, svatba je jediným dalším logickým krokem. Z nemocnice jsem se vrátila lehčí o obsah dělohy (moje tělo asi tušilo, že na to ještě nemám, a rozhodlo se to ukončit) a asi 2 litry krve a můj nedokrvený mozek nenapadlo souvislost koupě postele se založením manželství zpochybňovat. Kam by ji pak Bob dal? Bydleli jsme tenkrát u mojí babičky a Bob by si musel postel vzít zpátky na kolej. Navíc, Boba jsem přeci milovala, a když se dva mají rádi, manželství je v pořádku ne? K tomu bylo zkouškové období a já musela hypoxické buňky zaměstnat memorováním, aby mě nevyhodili z medicíny.

Přičteme-li k podvyživenému mozku zmanipulovanému četbou učebnic a pochybné literatury moje dětství a dospívání v naší "kam se hrabou Adamsovic" rodině, není divu, že se svatba jen o měsíc posunula a nezrušila úplně. Navíc se posunula o měsíc dopředu! Ale o tom později.

V podstatě, úplně všecičko kolem vzniku našeho svazku manželského je jak z černé komedie. To manželství nemohlo dopadnout dobře. Tchýně měla pravdu, když to předpovídala. Když se vezmete jako ubožáci, tak to nemůže ani skončit jinak než rozvodem. To dává smysl.