1. Jak mě Bob žádal o ruku a měl tušit, do čeho leze

Tak za prvé, Bob měl tušit, do čeho leze, už když žádal o moji ruku.

Představujte si se mnou a uznejte, že byl statečný.

Roztřesený Bob přichází s kyticí a vycepován svou pořádkumilovnou matkou si zouvá prestiže již na chodbě přede dveřmi našeho panelákového bytečku. Maminka ho usazuje v kuchyni a pod záminkou, že je hubený jak lunt, do něj zarputile cpe chlebíčky a koláče. Obojí naráz. Připomíná to maličko krmení husy. Maminka je obecně krmící typ. Je děsně pohostinná a má utkvělou představu, že všichni okolo trpí neukojitelným sžíravým hladem a žízní. Když se dotyčný nebrání, ukrmí ho klidně k smrti. Nemyslí to zle. Cosi ji prostě nutí. Bob, kterému si na klín sedá naše Bulina, bulteriér s laskavým srdcem a slabostí pro cokoli, co je na talíři, statečně polyká, i když očividně nemá hlad, ale netroufá si odporovat, takže je v pasti. Bulinka, vždy ochotná pomoci lidem v nouzi, polyká s ním a mezi jednotlivými sousty ho láskyplně olizuje a vesele mu prdí do klína. V tom se z chodby ozývá zvučné zvolání: "Kohopak to tu máme na návštěvě s tak malýma nožičkama???" To se tatínek vrací domů z roboty. Jeho zvučný hlas rezonuje naším panelákem jako troubení parníku v soutěsce. Bulinka radostně seskakuje Bobovi z klína, na rozloučenou si ještě párkrát rozčílením uprdne a běží vítat svého guru. My v kuchyni sice děláme, že jsme nic o nožičkách neslyšeli, ale slyšeli jsme to úplně dokonale. Slyšeli to určitě i lidi na ulici a v sousedním paneláku. Bob se začíná potit, vyskakují mu červené skvrny na krku a schovává si nohy pod stůl.

Na jeho obhajobu, zas tak malé nožičky neměl. Ve skutečnosti měl nožičky úplně normální a úměrné svému vzrůstu. To tatínek a můj bratr mají místo bot kánoe. Po takovém zvolání se ale chudák musel cítit trochu hendikepovaný a nejistý. Mě například by to odradilo navždy. Láska neláska, ruce pryč. Tahle rodina je divná. Jeho nastávající nemůže být normální. Pochopila bych už tehdy, že tam nechá kytici a zdrhne. Bos. Daleko. On přesto požádal!

Na naši obhajobu, i později měl spoustu času si to rozmyslet a moji ruku vrátit zpět bez ztráty jediné kytičky. Obrazně, tu kytici bychom už asi nevraceli, nebyla umělá.

Musel na tom být nebožák hodně špatně, že to neudělal. Však uvidíte.