Kapitola 1 - Váňův skok

Jedním z řadovkářů byl před pár lety i soused Váňa. Hrdý a věrný člen komunistické strany, dříve i nyní. Navždy. Už v kolébce musel mít červené dupačky s maličkým srpíčkem a kladivečkem na bříšku a broukal si před usnutím častušky. Zkrátka konzistentní komouš. Něco jako můj ex-tchán, který tvrdí, že JE volí z důvodu zachování rovnováhy. To je taková kravina, že vám dojdou argumenty mu to vyvracet, máte chuť ho shodit ze skály a neuděláte to jen proto, že v dohledu není žádná vhodná skála. Jsou to dva z oněch nepochopitelných 14 procent, kteří stále věří, že s komunismem se dobereme k světlým zítřkům, kde poručíme větru a dešti, a kde se všichni budeme mít stejně dobře. Nebo alespoň stejně. A kteří nehodlají vyhynout. (Poznámka autora: v mezidobí mezi sepsáním a publikací povídky nám to pěkně kleslo, asi nám začali konečně hynout, zároveň však v předsmrtné křeči začali vystrkovat drápky).

Prvního máje Váňa zatvrzele pokračoval v tradici našich rudých bratrů a vyvěšoval prapory, náš i ten "krásnyj", a bujaře oslavoval svátek práce u táboráku s přáteli, mezi nimiž nechyběli i ostatní sousedé. To páchali před řadovkami ve společném zahradním prostoru. Bez mých rodičů, kteří mají sice velký smysl pro humor, ale tohle jim asi nepřišlo srandovní.

Váňa rád slavil i v jiné, všednější dny. Občas, když se vracel nad ránem domů, nebyl jeho vestibulární aparát v dobré kondici. Propagace komunismu je náročná řehole. Jednou v noci tatínka vzbudila rozrušená sousedka bušící na dveře a volající, zda by se mohl jít podívat na Váňu, který spadl. Z terasy. Na hlavu. Na beton. Tak cirka ze čtyř metrů. Tatínek je povoláním veterinář a v řadovkách má na tyhle záležitosti nejpatřičnější kvalifikaci. Přioblékl se, aby neděsil lidi svým luzným zjevem, a vydal se na posmrtné ohledání Váni. Pracoval v zoologické zahradě a mrtvých velkých zvířat už viděl fůry. Mezitím kdosi z řady zavolal sanitku. Řadovkáři jsou organizovaná skupina, bez řečí si rozdělili úlohy a akce Váňa se rozběhla. Váňu našel tatínek tam, kde se dalo čekat. Ležel přímo pod svou teráskou v tílku a ve slipech, vypadal neživě, vláčně a nehybně. Jen trochu chroptěl. To mrtvoly dělají jen těsně před tím, než se mrtvolami stanou, proto to vypadalo, že zatím chudák žije, a bylo by humánní mu zkrátit utrpení. Puls byl hmatný. Tatínek mu zkušeně ohmatal lebku, zda není zlomená. Lebeční kost temenní prý byla, lidově řečeno, na kaši. Naštěstí Váňa nemá mozek, jinak by byl na kaši i ten. Kdosi se jal líčit, jak k tomu došlo. Prý se Váňa vrátil ze schůze v rozjařené náladě, šel si lehnout, pak ho něco asi napadlo, šel se podívat na terasu, možná zkontrolovat, zda prapory vlají, na závěr se naklonil přes zábradlí zkontrolovat, zda je to dole v pořádku. Jak se naklonil, těžiště jeho těla se prudce přesunulo nepříznivým způsobem. Gravitace, která je ke všem bez rozdílu politické příslušnosti stejně spravedlivá, způsobila, že Váňa přepadl. Přes zábradlí a na blbou stranu. I komunista padá na zeměkouli směrem dolů. Navíc šikovně na hlavu. Tu moc nepotřebuje. Pod teráskou byl hrubozrnný beton. Normální člověk, nestraník, dokonce i sociální demokrat, by to asi nepřežil.

Eutanázie nepřipadala v úvahu, okolo těla se bohužel postupně shromáždilo veškeré sousedstvo. Váňu stabilizovali do příjezdu sanitky. Po jejím odjezdu jen spořádaně čekali na zprávu, že je po něm, nebo že bude do konce života v kómatu nebo v lepším případě na vozíku. Mozek sice asi nemá, ale míchu snad ano, a krční páteř to nemohla vydržet.

A nebylo by na tom nic magického, kdyby to Váňa nepřežil. Přežil. Bez jakýchkoli následků. Genius loci! Dál je komunista a vyvěšuje prapory. Jen se odstěhoval. To ale s úrazem nesouvisí. Čtrnáct procent!