Kapitola 2 -Vosy

Na tomto příběhu není sice nic magického, ale maličko pitoreskní je. To se počítá.

Většina průměrných lidí má ráda zvířata. Nemluvím teď o řízečku z prasátka, pečené husičce či bažantu a la kuře. Málokdo by asi nakopl psa nebo kočičku a nechal je strádat hlady. Anebo jinak, málokdo by to udělal veřejně. Většina z nás někdy krmila ptáčky v parku nebo na zahradě, sypala housku či mince rybičkám, kachnám a podobné havěti. Pomiňme chuť rozšlápnout na chodníku tlustého holuba, který vám nehodlá uhnout z cesty a dívá se vám drze do očí, nebo touhu srazit pěstí z parapetu páreček sexuálně rozvášněných hrdliček. To je normální lidská reakce a s láskou ke zvířatům to nemá nic společného. Neznám ale nikoho, krom jedné řadovkářky, kdo by cíleně krmil vosy a měl za domácí mazlíčky pavouky. Dobře, beru to, pavouci jsou sice hnusný, ale jsou užitečný. Žerou mouchy. Já je taky cíleně nevraždím, ale jen proto, že se jich bojím a jsem pověrčivá. Alibisticky je luxuji. To není vražda, jen deportace. Pytlík z vysavače pak vyhazuji do popelnice daleko od našeho domu. V pytlíku by se mohli nažrat zbytků, zmutovat, vyrůst a vrátit se do své pavučiny. Stejně jako Goro bílý pes, i pavouci se vracejí tam, kde si utkali domeček a mají mláďata. Myslím. Viděla jsem to v jednom filmu. Ne to, že se vracejí, to, že zmutovali. Máme teď centrální vysavač, proto jsem mírně neklidná a při luxování občas přitlačím. Jednou jsme vyluxovali i myš. Schválně. Nedalo se jí jinak zbavit, sežrala nám všechny návnady s jedem na myši, ztloustla, roztáhla si žaludek a pustila se do parket.

Jinak mám zvířata moc ráda. Ale krmit vosy? A šunkou? Protože jsou roztomilé a užitečné? Vosy? Aby se lépe rozmnožovaly? Masem vosy krmí své larvy. Z těch jsou další nenažrané vzteklé vosy. A pořád dokola.

V létě se dole na společné řadovkářské před-zahradě nedá skoro vydržet, všude se rojí hladové na šunce závislé pruhované stvůry. Sousedka se diví, že jí dávají žihadla, i když je krmí. Je jejich matkou živitelkou a ony jí přesto hází do stejného pytle s ostatními sousedy. Vosy nemají svědomí, matka nematka, chovají se jako nevděčné mrchy. Normální člověk by se naštval, přestal by do nich cpát tu šunku, koupil biolit a začal je hubit. Ne. Sousedka je vytrvalá, o lásku se musí bojovat. Jede se pro další zásobičku šunky nejvyšší jakosti do Lidla. Normální člověk by ani s krmením vos nezačínal. Podotýkám, že moje maminka je na vosy alergická. Velmi. Snaží se to řešit květináči s bazalkou, kterou prý vosy rády nemají. Má to sloužit jako magická bariéra, přes kterou neprojdou. Tyhle uzeninou vykrmené zmutované příšery se ale chovají nestandardně, na kouzla nevěří, žerou i bazalku, prospívají a mají také rády žlutou barvu!

Kromě vos krmí sousedka i ptáčky. Krmítko je celý rok narvané pečivem a nějakou drtí, po které se ptáčci stávají ptáky, odulými zpomalenými koulemi, jejichž přirozené reflexy byly lepkem a drtí neznámého původu utlumeny. Jde o vychytralou metodu krmení dva v jednom, sousedka tak zároveň krmí i všechny kočky z okolí. Ty jen sedí pod krmítky se zakloněnou hlavou a čekají, až jim ptáci spadnou přímo do tlamy. Okolo řadovek se tak mezi rojícími se vosami plouží hejna tlustých ptáků pěšáků a přežraných líných koček.

To trochu magické je.

Co sousedka nekrmí, je její manžel. Jelikož překrmila už i svého jorkšíra, který bídně zhynul v pubertálním věku na zkornatění všech orgánů a málem se dostal do Guinessovy knihy rekordů, jakožto největší a nejtěžší svého druhu na světě, má soused vlastně kliku, že není středem jejího podivného zájmu. Vaří proto rodině sám. Často si vyměňuje jídlo s naší maminkou, což mi připadá velmi sousedské a milé. Soused také rád s naším tatínkem popíjí na terásce, uzobávají spolu dobroty (kromě šunky) a koukají se po večerech na předzahrádku, kde sousedka krmí vosy obklopena odulými kočkami. Sem tam z nebe spadne na terasu pták. Zkrátka řadovkářská pohodička.

A Genius loci se královsky baví.