Porada manažérů

Sedím na mítinku a snažím se moc nedýchat. V místnosti totiž dopoledne někdo bezohledně vydýchal všechen vzduch. Okna se nedají otevřít a chudinka kytka v rohu se sice snaží, ale tolik molekul kyslíku, aby se zhluboka nadechli všichni nevytvoří, ani kdyby si chloroplasty strhala. Navíc bude umělá, má nepřirozeně zelenou barvu. Přesto jsou tu i tací, co nekolegiálně dýchají na plné kolo! Sobci.

Taky je mi dost vedro. Svetr si ale nesundám. Ráno jsem se pocintala jogurtem na tak blbém místě, že flek nevypadá jako součást oblečení. Tak se potím, mělce dýchám a představuji si, že jsem jinde. Ale jinak se tvářím, alespoň si myslím, koncentrovaně, chytře a jako dáma. Mým směrem se sice podezřele často dívá manažer prodeje, ale možná má taky hypoxii a snaží se zaostřit na manažerku nákupu po mé pravici, se kterou má nadstandardní vztahy. Čekáme, až si vedoucí mítinku, prezentující nebožák, připojí počítač ke kablíkům, aby mohl zahájit dnešní táskfórs. Nebo vorkstrím? Program nám nedali? Nebo dali? Možná je to tinktank? Nebo obyčejný mítink? Jen aby to nebyl brejnstorming. Já, jak mi chybí kyslík, tak mi to moc nemyslí a pak jen tupě koukám, usmívám se a nedokážu simulovat, že chápu, o čem je řeč. A to nevypadá moc manažersky. Jak nemáte čelindže a idey a nesypete projekty z rukávu, jste firemní mrtvola.

Konečně na plátně problikne prezentace. Uf, je to jen představení výsledků nějaké studie. Můžu přepnout do módu "tvař se moudře, mírně přikyvuj hlavou, moc sebou nešij a mysli si na co chceš". Minimálně 30 minut se nikdo nebude nic ptát a prezentující manažer čehosi, čemu nerozumím a netrápí mě to, protože to podle mě neexistuje, se nerušeně vyřádí nad svými barevnými slajdy. Vše probíhá zprvu standardně. V jednu chvíli se ale prezentující tak rozohní nad zdivočelou grafikou, co vypadá jako kříženec vývojového diagramu s mapou noční oblohy, že manažer financí po mé levici nadskočí a rozlije si do klína kávu. Ha, nedal si pozor a usnul! Školácká chyba. Dělá sice, že se polil schválně, ale ředitel, manažer zdravého stravování a manažer lidských zdrojů se na něj zle podívají, což si za rámeček nedá. Hochu, zapomeň na bonusy, říkám si, a nepřestávám se píchat spínacím špendlíkem do stehna. Já neusnu, nejsem začátečník. Zakroutím nad nebožákem nechápavě hlavou a nepřestávám přikyvovat přednášejícímu do rytmu jeho výkladu. Dokonce předstírám, že si dělám poznámky. To vždycky vypadá dobře. Vím to z jednoho chytrého školení. Zapisuji si tedy pečlivě do notýsku:

Ředitel je velké zvíře, řídí, rozhoduje, velí, rozděluje bonusy

Mravkolev si sedí v díře, čeká, až mravenec mu spadne do pusy

Máme rádi zvířata, protože jsou chlupatá.

Náš ředitel, myslím, chlupatý není... a přikresluji názorný obrázek

Usilovně potlačuji zívání a snažím si představit něco pěkného. Nejde to. Místo toho mi můj hypoxický mozek promítá velkou jámu, na dně číhajícího mravkolva, na okraji jámy všechny manažery světa, a jeden po druhém padá spirálovitě dolů, do otevřené hladové tlamy. Spirála se točí a točí...Trochu jsem sebou škubla. Málem jsem usnula! Naštěstí si toho nikdo nevšiml. Všichni civí na tabuli. Brzy zjišťuji proč. Je tam seznam nějakých otázek. Jsem náhle zcela vzhůru. To máme jako odpovídat? Ježíši, jestli bude raundtejbl, tak se picnu. Já vůbec netuším, o čem se tu minulých 30 minut mluvilo a nerozumím, čeho se dotaz týká. Ze svých poznámek toho moc nevykoukám. Fakt není ředitel chlupatý? Vzpamatuj se holka! Soustřeď se. Jak jako navrhněte progresivní řešení? Čeho? A co myslí tím: Co si myslíte o předběžné analýze, máme šanci v konkurenčním prostředí a jaké byste navrhli KPI?

Vyděšeně, ale hlavně nenápadně, pozoruji své kolegy manažery. Maličko mě uklidňuje, že manažer závěsů a manažer podlahových krytin nervózně poposedávají a očividně chtějí prchnout, ale vědí, že manažer kontroly podle zamkl, tak sebou jen strachy škubou do rytmu. Manažerka nástěnek se snaží ze stresu otrhat listy umělé květině. Ostatní mají ale výraz, jakože tuší. Blafují? Začíná ředitel, mluví moudře a dlouze. Snažím se pochytit, co říká, abych to mohla použít, až na mě přijde řada. Když přeházíte slova a věty, nikdo to nepozná. Bohužel se nechytám. Myslím jen na to, jestli je nebo není chlupatý. Co se to se mnou děje? Spoléhám na manažerku kvality. Ta však jen řekne, že souhlasí s ředitelem, a že má stejný názor. Do prkýnka dubovýho, krucinál fagot, co je to za odpověď, to jsem chtěla použít v případě nouze já! Svetr už mám propocený, jogurtová skvrna začíná zavánět a jsem trochu vyděšená. Kecám, jsem vyděšená k smrti. Politý zdiskreditovaný manažer financí jen cosi zakoktá a převrhne k tomu sklenici vody. Jsem na řadě. Narovnám se, nasadím inteligentní fejs, pročísnu si upocenou ofinu, nadechnu se, zkontroluji, zda jogurtová skvrna je zakryta svetrem, upřu zrak na přednášejícího a vyjeknu: "42!".

Stejně Vás všechny sežere mravkolev myslím si, když s hlavou vztyčenou hrdě odcházím z místnosti.

Zapomněla jsem, že je zamčeno.

Školácká chyba.