7. Posunutá svatba aneb jak jsem se brali jako chudáci a jak to nemohlo skončit jinak než rozvodem

Že se svatba posunula už víte. Proč se posunula a nezrušila, zatím nevíte, protože to nevím ani já, ale není to důležité. Důležité je, jaký byl obřad. Vůbec neproběhl v souladu s instruktážní videokazetou. Té se vůbec nepřiblížil. Tatínek ani maminka na konstatování, že svatbu rušit nebudeme, nic nenamítali. Neřekli nic ve smyslu, ty jsi husa pitomá, proč se chceš vdávat, dodělej školu a uvidíte. Prozíravě tušili, že by to bylo plýtvání energie, jelikož jejich dcera je trdlo. Tatínek se ale zamyslel. Asi si přehrál v hlavě to video, obsah fotoalba a návštěvu v salónu. Pak se zeptal, jestli jsme neuvažovali o jiné variantě. "No, neuvažovali," řekla jsem konsternovaně, "to jde o tom uvažovat?" "Ony jsou možné nějaké jiné varianty?"

Návrh, co takhle se vzít jen se svědky, bez účasti dalších členů rodiny, mě nejdřív šokoval. No ale fuj! Taková rebelie! Tatínek fikaně pokračoval, že chápe, jak je lákavé pozvat 100 lidí, dechovku a obléct si dort se šlehačkou, ale že by, i vzhledem ke skutečnosti, že jsme studenti bez příjmu, doporučoval ušetřené peníze použít na jiné účely. Klidně mi koupí tu čelenku, kdybych nutně chtěla. Plán se mi začal líbit. Čelenku jsem zdvořile odmítla. Nejsem hamižná. Bez rodiny to mělo být proto, že by pravděpodobně Bobova matka s touto variantou nesouzněla, a bylo spravedlivé, aby i mí rodičové byli vyloučeni. Tatínek se ani nesnažil utajit, že by z obřadu byl exkomunikován moc rád, a mamince se ulevilo, že nemusí mít róbu a klobouk (pozn. ve fotoalbu se to klobouky hemžilo).

Bob, který byl z toho úplně stejně vykolejený jako já, ale bál se to doma byť jen naznačit, prvorozený syn, to by neprošlo, ochotně souhlasil. Nebo se bál odporovat, jelikož měl malé nožičky a myslel si, že jeho hlas nemá váhu. Můžu za to určitě jen já a naše rodina.

Termín na úřadě byl záškodnicky posunut o měsíc dříve. O měsíc později to nešlo, logicky, taková guma jsem zase nebyla. Dvě svatby by byly úplně zbytečný protest.

Za svědky jsme si vybrali Bobovu sestru a jejího muže, což se ukázalo být nepříliš šťastné rozhodnutí. Byli sice srozuměni se situací a zdánlivě nic moc nenamítali, ale bohužel to Bobovu sestru přešlo den před svatbou, ne dříve a ne později. V předvečer dne D prohlásila, že by to matka Bobovi (a asi ani jí) nikdy neodpustila, a že se jí to musí hned zavolat. Nevadí, že je skoro noc. Bob vyměkl a já taky.

Myslím ale, že to nebyl úplně dobrý nápad. Bobovic sice dělali, jakože nic, ale ve skutečnosti na zbytek života na naši rodinu zanevřeli. Takže výsledek prašť jako uhoď. Že jsme svině, pochopili už tehdy, hlavně paní Bobová. Přesto se paličatě rozhodli na svatbu přijet. Tím pádem jsem v noci volala ještě mým rodičům, jestli nechtějí dorazit ráno také, Bobovi že jedou. Nechtěli, ale slíbili, že dorazí.

A naše babi, u které jsme bydleli, jen kroutila hlavou, co jsme za magory.