Setkání tváří v tvář za velkou louží

JAK JSEM DOSTALA POZVÁNKU A MYSLELA, ŽE JE TO SPAM

Odvážně rozhodným dvojklikem otvírám email, který vypadá jako spam. Ano, uvědomuji si, že jediná správná varianta je, dle pokynů školení o IT hrozbách, bez zaváhání zprávu označit jako spam či rybaření a pak ji urychleně smazat a navždy zapomenout. Když ono poslední dobou vypadá jako spam 90 % všech příchozích emailů a přirozený obranný instinkt takové zprávy označovat a mazat se nesetkává s pozitivním ohlasem jejich pisatelů a IT oddělení. Generuje to jen další a další podezřelou poštu. Taková řetězová reakce.

Roluji a pokouším se i číst! Jde o další radostné zvolání typu: "Je nám neskonalou ctí vám oznámit, že se něco úžasného stalo, a vy můžete být u toho s námi blá blá blá". Mažu to. Je to spam.

Pročítám laxně další spamy a pak mi to sdělení pomalu, pomaloučku dochází.

Ostatně, to se mi v poslední době stává často. Mám teorii, že se mi během těch let práce v korporaci vyvinula na mozku mimořádně silná slupka. Taková další mozková kůra, co odráží od mých utrápených závitů vše, co mě děsí. Jednoduchý a účinný obranný mechanismus. Ni čelindž ni brífing antikorporátní membránu neprorazí. Tento evoluční výdobytek bohužel má i svá negativa. Malinko to člověka zpomaluje, membrána není 100 % selektivní a stává se, že nepropustí některá důležitější sdělení. Bojím se, že kdyby hořelo, tak dopadnu jako lemur v pralese, který, když hoří, tak hoří. Než se kožnatou slupkou k neuronům proderou varovné signály, budu na uhel.

Ať neodbočuji, představte si zvolna nabíhající nekvalitní žárovku. Máte to? Tak nějak mi probliklo, že se jedná o pozvánku na mítink. Do USA. To je v Americe a ta je daleko. Nic virtuálního. Nekompromisně myšleno tak, že se moje hmotné tělo přesune z bezpeční naší kotliny za velkou louži a tam se setká s jinými, stejně hmotnými kolegy. Žárovka už září tisíce lumeny. Jdou na mě mdloby. Lovím email z PC koše. Název mítinku je nicneříkající změť zkratek, nedivím se, že jsem to považovala za spam. Ostatní pokyny nenechávají na pochybách, že jde o tváří v tvář (Fejstufejs, F2F). Pokud tedy koupě letenky není součástí nějaké zkoušky. Takoví rozhazovační Oni snad nejsou. Šetříme přeci náklady, abychom měli větší zisky. Na konci roku pravděpodobně, díky tomu šetření v jeho první polovině, zbyly nějaké peníze a je nutné je utratit. Někdo se zkrátka musí obětovat. Neutratit naplánované výdaje je totiž ve světě, kde, co neroste, to umírá, horší než zapomenout dítě v pátek v mateřské školce. Dítě vám domů přivede učitelka nebo policie, ale nevyčerpaný badžet znamená, že jste nesplnili svůj plán, jste lůzr, příští rok se to s vámi poveze, a to si za rámeček nedáte. Nutno říct, že mě to vlastně rozrušilo jen minimálně. Po počáteční panice jsem už úplně klidná. Ne, že bych byla najednou tak statečná. Kdyby se to konalo za měsíc, tak se v tu ránu strachy rozpadnu na atomy, ale prosím vás, kdo ví, co bude za rok, že? To je skoro jisté, že už tady dávno nebudu pracovat, že? Klidně si koupím letenky a ani se mi u toho nebude svírat břicho, že? Ha ha. To je nápad plánovat něco rok dopředu.

O DEVĚT MĚSÍCŮ POZDĚJI

Ne, nic se mi nenarodilo. Taky se už tak ďábelsky nesměji.

Opět se v noci začínám budit hrůzou. Do akce zbývají dva měsíce, já jsem nestačila dát výpověď a naše firma nezkrachovala. Uvažuji, že bych si nechala napsat neschopenku. Jakože nemůžu létat, protože mám dutou hlavu a to, jak se v ní při letu rozpíná vzduch a napíná tu membránu, strašně bolí. Navíc hrozí exploze mé lebky na palubě, což je nebezpečné i pro spolucestující.

Moje pověrčivost mi brání to realizovat. Ježíši já jsem srab.

Zvažuji, že odmítnu účast z vyššího principu. Ekologie. Záchrana planety. Je zjevné, že bych až do konce života nedokázala odčinit tu šílenou uhlíkovou stopu, co by můj let zanechal. Co stopu, to bude úplná uhlíková brázda! Modlím se, kéž by Greta plavící se v té době na bio-jachtě do USA, aby tam sprdla politiky, že jsou čuňata, dokázala zařídit bezodkladný zákaz létání. Myslím letadel, ptáci mě netrápí. Zvažuji, že jí napíšu, ale pochybuji, že by naše pošta zvládla doručit psaní na adresu "Greta, jachta kdesi v Atlantiku". Nechci jim křivdit, zvládli doručit dopis mému tatínkovi na adresu, která se skládala jen z titulu MVDr., příjmení, Alžír. Vlastně to nebyla naše pošta, ale ta alžírská, co provedla detektivní úkon a zásilku předala adresátovi. Navíc, Alžír se v té době nepohyboval, zemské desky byly v klidové fázi. Jen sem tam se trochu o sebe něžně otřely a zatřásly.

MĚSÍC POTÉ

Pořád se budím hrůzou. Pořád mám letenky za skoro sto tisíc. Nikomu jsem nenapsala, že mám strach ze své zuhelnatělé brázdy. Jsem zbabělé nevyspalé stvoření. Za měsíc se to má konat a ani moje antikorporátní membrána už nefunguje. V tomto rozpoložení se kolegyně vytasí s podlým dotazem, jestli už mám vestu. My máme mít vestu? Tak nějakou starou vestu po babičce bych asi našla, ale v Kalifornii je dost teplo ne? Vesty se ještě nosí? Co to je za otázku?

Tak prý máme mít Estu. Nevím, jestli mám Estu. Jak to mám vědět, když nevím, kdo nebo co to je?

Prý to potřebuji, jinak mě do USA nepustí. Usuzuji, že v tom případě to nepotřebuji, nechci, aby mě tam pustili.

Vyměkla jsem a zařizuji Estu. To je něco jako víza, ale víza to nejsou, protože ty do USA nepotřebujeme. Pak nemá být normální člověk zmaten.

Jde to naštěstí získat po internetu.

To jsou tedy otázky. Mám nutkání tam vyplnit, že ano, mám mor, choleru, kapavku a TBC a ano, rodiče jsou teroristi. Prý by mě mohli zastřelit už v Praze. Nechci být zastřelená. Jsem srab.

Asi hodinu čtu se zaujetím pokyny k imigrační kontrole. Nejvíc mě nadchne diskuse na téma, co smím do USA dovést. Jako nesmíte toho dovést hodně, třeba brambory a maso neee. To naše oni nejedí. Co ale můžete, je med a Pikao. To je náhodička. V Lídlu jsou zrovinka retro dny a mají Pikao! Představuji si, jak tam před překvapeného imigračního oficíra vybalím kufr narvaný Pikaem a medem. Med bych ani nedávala do skla, to se může rozbít a střepy jsou nebezpečné. Rovnou bych ho nalila do kufru na to Pikao. Do příruční kabely bych si dala plástev a na záda úl.

Začínám se na cestu trochu těšit.

TÝDEN PŘED AKCÍ

Pikao a med přestaly zabírat. Už raději ani neusínám, abych se nebudila strachy nebo se hrůzou nepočurala. Snažím se na to nemyslet, ale znáte to, čím víc se snažíte na něco nemyslet, tím víc na to myslíte. Až se stane, že na nic jiného nemyslíte. Na upozornění kolegyně ze Slovenska, co má ještě zbytek logického uvažování, a díky které mám Estu, si vyřizuji roaming, jelikož USA prý nejsou v EU. Nesměle požádám firmu i o nějaká ta data, abych mohla v případě nebezpečí vyhledat na internetu pokyny k záchraně života nebo abych se našla, kdybych se ztratila. Navíc, máme nařízeno používat Uber, taxi není preferovaná volba, ať už to znamená cokoli. Uber je levný. A Uber bez dat neobjednáte, i kdybyste se zbláznili. Je na to nějaká pitomá aplikace, kterou asi půl dne zprovozňuji a harmonizuji s firemním účtem.

Tak data nebudou. Je to drahé. Prý by to mohl chtít každý. No to by mohl, když ho vyšlou na Divoký západ Uberem, argumentuji směle. Koupím si je sama! Aha, prý to do služebního telefonu nesmím. Zkoprněle a vykolejeně čumím až mi oschnou oční bulvy. Mám totiž jen služební telefon. Nezabírá ani záludný dotaz, jak že si tedy mám objednat Uber a zda mi tedy proplatí taxík, který bude stát asi víc než ta data. Taxík mi prý neproplatí a Uber si mám objednat přes wifi na letišti. Už malinko hystericky kontruji, že wifi na letišti není dovoleno z důvodů kybernetických hrozeb používat, a že Uber asi v letištní hale nezaparkuje, abych ho pomocí aplikace našla a zaplatila. Instrukce ale znějí jasně. Data ne. Uber jo. Zoufale polykám nadávky, až je mi zle od žaludku. Třesu se zlostí a mrmlám něco ve smyslu, proč tedy musím letět do Ameriky, když jsme tak chudí.

Situace se dramatizuje. Do emailu mi začínají chodit SOS upozornění, že okolo Los Angeles, kde mám přistát, hoří. Prý dost intenzivně, a i okolo místa, kam jedu. Dují tam větry a celé to tam evakuují. Mám bohužel bujnou představivost, což je občas prokletí. Úplně jasně vidím, jak mě evakuují na neznámé místo v pyžamku, já nenalézám cestu domů a uhořím. S antikorporátní membránou a bez dat. Myslím na lemura. Teď už se nejen bojím, teď už jsem i strachy bez sebe.

Zjišťuji, jestli si smím do kufru vzít hasicí přístroj.

Nesmím. Je to sprej a tekutina.

Mohla bych si vzít leda písek. To znamená vyndat z kufru med a pikao.

Panika roste.

DEN PŘED ODLETEM

Pořád tam hoří. Celá Amerika je děsně hořlavá. Doufám, že to zruší. Bylo by to logické, pořád přeci tvrdí, že naše bezpečnost je na prvním místě. Modlím se, aby to zrušili. Čekám s balením, nebudu se zbytečně namáhat.

Modlila jsem se asi ke špatnému božstvu. Přichází email od big bosse, že sice okolo hodně hoří, ale že nehoří ani hotel ani kampus, zatím, takže se na nás těší.

Co?

Jdu se zabít.

LETIŠTNÍ KONTROLA

Přibližně po 11 hodinách letu z Londýna přistává naše letadlo v LA o hodinu dříve a na úplně jiném terminálu, než bylo v plánu, což se ukazuje jako super počin. Všechny ty kontroly, co musíte absolvovat, totiž mohou trvat i několik hodin. Jediná frontička, kterou si vystojím já, je ta u automatické pasové kontroly. Brnkačka. Kontrola už taková brnkačka není, protože můj mozek už dvě hodiny spí. Nechápe, že není noc ale poledne. Vstával ve 3 ráno na letadlo do Londýna a v letadle byl podtlak. Vycuclo ho to z mé lebky, kde mám teď jen tu membránu. Jsem totálně gumová. Automat vydává jeden pokyn za druhým, empatie nulová. Strkám rozespale pas do špatných otvorů, přikládám prsty levé ruky místo pravé a obráceně. Svině přístroj to pozná a nekompromisně na mě bliká výstražnými hláškami. Ne, nebudu je číst, se mi nechce! Fakjů! Nakonec se stroji zadaří otisky mých roztřesených ušmudlaných rukou sejmout a vítězně pípne. Zbývá už jen fotografie. Strašně mě vyděsí osoba na monitoru. Odskakuji od automatu a vrážím do paní za mnou. Něco tak hnusného jsem dlouho neviděla. Nemyslím tu ženu, co jsem srazila k zemi, pořád mluvím o monitoru. Proč mi to dělají? Co tím sledují? Má to stejnou mikinu jako já. Aha. Tak to ne. To bych neprošla imigračním. Naštěstí je tam možnost "vyfotit znovu". Využívám druhé šance, mačkám čudlik a snažím s pochopit, kde je v té změti kamera. Další pokus je ještě horší. Bledě zelené stvoření. Kruhy pod očima jak panda. A ty vrásky. To záření v letadle ze mě udělalo stařenu! Vzdávám to a beru co je. Stresovala jsem se zbytečně, na lístečku je jen mlhovina a nějaké číslo. Počítám, že mě kategorizovali jako tupé monstrum.

Kráčím koridorem přísných živých úředníků. Vypadají jako komparz na film že života bachařů. Všichni chtějí vidět ten lísteček. Důkladně a důležitě si ho prohlížejí, pak si prohlížejí mě a navigují mlčky dál k imigrační kontrole. Jsou tam různé koridory. Každý vede jinam. Doufám, že všechny vedou do Říma, mrmlám, když mě postrčí do temného koutku. Asi koridor pro příšery. Je to pravděpodobné, protože elegantního pána v obleku, co není vůbec zmačkaný, nasměrují jinam. Se mnou propustí paní, co vypadá jak Shrek. Je mi to naštěstí úplně fuk, otupělost dosáhla svého maxima. At ´mě klidně na konci zastřelí, aspoň nebudu muset na ten mítink.

Na konci mé chodbičky je imigrační úřednice, žena. Tedy myslím, že je to žena. Vypadá velice nekompromisně. Je mi to buřt. Na něco se ptá. Je mi to dvakrát buřt. Ptá se podruhé a vypadá, že se zlobí. Odpovím, že ano, jsem tu poprvé a doufám, že naposledy. A ano, jsem tu služebně. Prý jestli nemám nějakou firemní ID kartu. Jako asi mám. Na dně kufru. Pod tím medem, pískem a Pikaem. Nakonec mě propustí s káravým pohledem do své země neomezených možností.

Kontrola kufru už je úplný čajíček, celník se dokonce na mě usmívá a vtipkuje! Evidentně má slabost pro příšerky. Nevadí mu ani med a Pikao. Zvoláním "Vítejte v Alabamě" mě sice trochu překvapí, myslela jsem, že letím do Kalifornie, ale protože skoro spím, jen mu zamávám a sunu se k východu.

ČEKÁNÍ NA GODOTA

Slabinou hladce probíhající kontroly se ukazuje fakt, že je až moc hladká. Jsem venku příliš rychle. A venku to stojí za prd. Jsou teprve 2 odpoledne a já jsem v polobezvědomí. Nemůžu jen tak odjet pryč. Moje vedoucí manažerka, člověk s mimořádně vyvinutou schopností empatie a expert na organizaci a plánování, totiž zařídila společný odvoz. Asi aby si šplhla u vedení, jak je spořivá, altruismus bych za tím nehledala. Prozíravě objednala dopravu pro 6 lidí na konkrétní hodinu. Na půl pátou bohužel. Nenechala si vymluvit, že spoléhat, že přistanete ve 3 a za hodinku a půl jste venku, je velice avantgardní. Já, Slovenka, Arab a Rusák na ní tu chvilku počkáme ne?

V půl čtvrté se mi podaří najít naštvanou kolegyni ze Slovenska. Také nevypadá nejlépe, moc nemluví, jen kouří jednu cigaretu za druhou. Choulíme se za sloupem u vchodu do mezinárodního terminálu. Přes nohy nám jezdí vozíky se zavazadly, jejichž majitelé nechápou, že o půl metru dál mají spoustu místa, a snaží se prorvat mezi sloupem a obrubníkem, na kterém sedíme. Možná je ten sloup magnetický. Jinak si to nedovedu vysvětlit.

V půl páté píšu nadřízené sms, že čekáme za sloupem u vchodu, neb nám nedala jasné souřadnice, kde se setkáme. Prým jestli jsem našla Rusáka a Araba. Nenašla a nechci je najít, proto je nehledám. Reaguje, že její fronta na imigračním je tak ještě na hodinu a půl a až dvě hodiny (kdo by to čekal, že?). Asi je v koridoru pro super manažerky, těch je na světě víc než příšerek. Vyplatí se být obludka, říkám si. Odepisuji tedy, že vzhledem k tomu, že již čekáme dvě a půl hodiny, a jsme trošinku unavené, si vezmete taxíka. Odpovídá, že taxíka nám neproplatí. Přestávám mluvit a zase čumím. Necelých 20 hodin na cestě ze mě udělalo zombie a nesamostatnou osobu. Kolegyně se mě snaží uklidnit, ale sama má problém nekopat vzteky do těch pitomců, co nám jezdí přes nohy.

Sedíme tam jak bezdomovci. V pět si nás najde kolega Rusák v růžové košilce. Nadřízená mu prý napsala, že sedíme za sloupem. Je to skutečná královna logistiky! On prý sedí v kavárně s řidičem, který už hodinu také čeká. Ne nepojede s námi, počká na mamku. Ne my nejdeme sedět do kavárny s řidičem čekat na mamku.

Okolo šesté konečně přichází uvzdychaná královna matka, a ještě jedna superžena. Chudinky musely čekat 3 hodiny ve frontě! Mám tak zarputilý výraz zavilého šakala, že vycítí nebezpečí a nepřibližuje se ke mně. Superžena se diví, že mám malý kufr. Zírám na její. Ta tam musí mít medu a písku!

Řidič v livreji naši zoufalou skupinu vede hluboko do garáží. Má tam asi autobus. Nevěřím svým očím, třeštím bulvy na kolegyni, zda to vidí i ona. Skládá nám kufry do obří pohřební (?) limuzíny! Statečně odolávám záchvatu nekontrolovaného smíchu. Nepochybuji, že doprava tímto vozem a čekání řidiče bude stát víc než 6 jednotlivých cest taxíkem. Usedám na přední sedadlo, co nejdál od uhekaných Němek. Mohly by z fleku dabovat nějaký pěkný německý pornofilm, hekání jím jde. Hekám já snad? Klidně bych si vlezla i do rakve, jen být co nejdál od nich. Je mi také už totálně putna, jestli uhořím nebo nás pohřbí zaživa. Hlavně ne do společného hrobu s nimi. Do 5 ti minut spím.

STŘÍPKY Z MÍTINKU

Tak dlouho jsem odkládala sepsání těchto zážitků, až jsem zjistila, že si toho ze samotného mítinku pamatuji pomálu a nechce se mi moc pátrat v hlubinách závitů. Bojím se, co by mohlo vylézt na povrch. Antikorporátní membrána v kombinaci s jet lagem mě asi zachránily před šílenstvím. Dalo by se to srovnat s působením hormonu oxytocinu. Ten se vyplavuje při porodu, aby pomohl vypudit dítě z matčiny dělohy, mléko z jejích nalitých ňader, a zároveň matce vymaže z paměti, že porod je pěkný masakr, že ten chlap, co jí to udělal, je zmetek, a že nejjistější bude navždy seknout se sexem. Rodička si pak pamatuje jen to krásné, myšleno příchod potomka, jelikož jinak na tom krásného není ani zbla, ať si kdo chce tvrdí, co chce, a šílenou bolest a krveprolití, co to doprovázelo, považuje za banální doprovodnou reakci. Příroda je fakt chytrá. Jinak by žádná soudná žena neměla víc než jednoho sviště a každý druhý otec by byl po porodu dítěte umlácen. Matkou dítěte. Jelikož je otec vždy nejistý, zemřelo by spousta mužů úplně zbytečně. Možná ale není příroda až tak chytrá, když o tom tak uvažuji, trochu se jí to vymklo z rukou s tou populační explozí.

To, že raději píšu o porodech, je nezvratným důkazem, že se mi do líčení zážitků z akce jako takové vůbec nechce. Bojím se, že vám brzy začnu popisovat kolonoskopii nebo biopsii prostaty. Já žádné krásné vzpomínky na mítink navíc nemám, zůstalo jen několik okamžiků, které byla natolik vštěpné, že se prohryzaly i membránou.

STŘÍPEK 1

Snídaně formou bufetu má jedinou chybu, že nikde není k nalezení chléb. Jediné pečivo v nabídce je sladký croissant. Míchaná vajíčka s loupákem jsou dost hnus. Že by chléb byl evropský výdobytek? To jim ho Kolumbus zatajil? Nesmysl, ty jejich seriály jsou plné mazání burákového másla na toasty. Jsem z toho jelen. Hledám toasty pod hromadou melounů. Nic. Naštěstí mám časoprostorový šok a stejně nevnímám, co jím.

STŘÍPEK 2

Počasí venku je moc pěkné, a to je říjen. Vzduch se navíc ohřál nedalekými požáry na příjemné letní teploty. Vůně hořící Ameriky vyvolává příjemné vzpomínky na večery u táboráku s přáteli. V hotelu bohužel z nějakého zvráceného důvodu klimatizují tak na 14 stupňů a k tomu podávají vodu s ledem. Přesněji sklenici plnou ledu s karafou plnou ledu. Na vodu musíte čekat. V tom chladu čekáte dlouho. Vynalézavější cestovatelé si do sklenic lijí horkou vodu přímo z kávovarů. Není divu, že polovina lidí je nemocných. Někteří vypadají, že brzy umřou. Kdo nikdy neseděl celý den u stolu s nastydlými kolegy ze zemí, kde se z důvodů kulturních nesmrká, a neposlouchal celý den, jak spolusedící vtahuje litry nudlí do žaludku, neví, o čem život je. K naší cti slouží, že se ovládáme. Ani jednoho usmrkance nepraštíme ani jinak nezohavíme a ani jedna z nás se nevyzvrací usoplencům do klína. Jen před ně ostentativně pokládáme na stůl papírové kapesníčky a názorně předvádíme, kam nudle patří. Marně. Vybavují se mi vzpomínky na obdobný firemní mítink v době epidemie viru Ebola. U kulatého stolu s námi tehdy seděl kolega s Pobřeží slonoviny a kolega z Ghany a ani jeden z nich nevypadal zdravě. Ghana mi na závěr večera vrazila do ruky fotoaparát, abych jí se Slonovinou vyfotila. Jsem slušně vychovaná, nacvakala jsem jim pár momentek a pak se letěla na WC vydrhnout z podoby a vygůglit si inkubační dobu této smrtelné metly lidstva. Celé tři týdny jsem se loučila se životem a slibovala si, že nikdy více. A teď tu na mě pro změnu prskají nějaký jejich koronavirus či co.

Zima je i na pokoji. Snažím se na ní vyzrát tak, že se ohřívám ve vaně. Když otevřu okno, je to lepší, jen pro rámus z umělého vodopádu nedokážu usnout.

STŘÍPEK 3

Jet lag fakt existuje!

Před spaním se naláduji melatoninem, k navození přirozeného spánkového cyklu. Usínám totálním vysílením oblečená. První noc se budím 1 hodinu po půlnoci, pak ve 3 ráno, nejdéle to dotáhnu poslední noc do 5. Po probuzení se třesu zimou. Tak dvě hodiny se koupu v horké vodě a pak, když už mám kůži rudou jak rak a plnou varhánků, pracuji, jelikož mi nadřízená řekla, že nepotřebuji, aby mě někdo zastupoval, že můžu práci zajistit v noci, až nebudu moc spát. Je nejen královna logistiky, ale má i prorocké schopnosti. Zavání to sice trochu otrokářstvím, ale stěžovat si můžu maximálně na hlavním nádraží.

Okolo 6 (ráno, nebo večer, nevím) se scházíme s kolegyní na snídani a hledáme chleba. Hlad s tím nemá nic společného, nic lepšího se ale dělat nedá. Člověk nemůže být pořád jen ve vaně, to není zdravé.

Během dne moje tělo nutně potřebuje dohnat to, co nenaspalo v noci. Naštěstí jsou témata a přednášky tak zajímavé a dech beroucí, že na odpočinek nemám pomyšlení. Škoda jen, že program je až od 7.30 a končí to už v 18 hodin. Já bych to vydržela poslouchat klidně do rána!

STŘÍPEK 4

Tohle je už trochu střep.

Jeden den nám naplánovali program přímo v kampusu naší firmy. Abychom nasáli atmosféru naší korporace a pocítili naplno, že jsme nezbytnými články jedné velké rodiny. Dostaneme se i mimo hotel! Do kampusu nás naváží brzy ráno autobusy. 3 autobusy zombíků. Tolik nás je. Za svítání postáváme ve firemním parčíku, kde ještě sluneční paprsky nestačily odpařit ranní rosu. Jak by mohly, slunce ještě ani nevyšlo. Přešlapujeme v mokré studené trávě a snídáme vodu s ledem, zdravé ovocné kousky v ledu, sladké pečivo a kávu z papírových šálků. Káva je alespoň teplá. Piju hodně kávy. Kompenzuji tak chlad z vlhkých ledových nohou. Přemýšlím, jestli by akceptovali případné oznobeniny nebo zákopovou nohu jako pracovní úraz. Pochybuji. Raději zvyšuji intenzitu poskakování na místě, abych si pohybem rozproudila krev v končetinách. Pro případ, že byste to nevěděli, poskakovat s kávou v ruce je blbý nápad. Vrtá mi malinko hlavou, že v pokynech bylo, že jsme ekologická firma, proto si máme vzít vlastní láhev na vodu, kterou si budeme moci doplnit a tím ochráníme flák přírody. Je tedy matoucí, že se všude válí hromady balené vody (naložené v tající ledové lázni). To si jako mám přelít tu vodu do své láhve? Zvyšuji intenzitu poskakování až se mi rozvibruje antikorporátní membrána. Hned je mi lépe.

Také jsem zapomněla zdůraznit, že naše firma je technologicky velmi na výši. Dost si na tom zakládá. Dost fušujeme do umělé inteligence a tak. Vývoj nezastavíš, říkáme si. Kdo chvíli stál, již stojí opodál. Kolik třešní, tolik višní a tak podobně. Dokonce máme speciálním aplikaci do telefonu, jen pro tento mítink! Tam má každý účastník svůj profil, dále svůj osobní program, kde se co, a kdy koná. Je tam i mapka, uživatelsky naprosto geniální. Můžete tam i ukládat fotografie svých nej nej super trouper zážitků. Škoda jen, že nemám ta data a nemůžu aplikaci používat. Proto celý den trochu bloudím a tápu. Kampus se skládá asi z 20 skoro identických budov a není lehké se orientovat ani s mapou, natož bez ní. Jediné, co vím, že můj program začíná zde v parku.

No, a protože jsem si nemohla do apky ukládat ty zážitky, teď je musím v bolestech lovit z podvědomí. Pech.

Odevzdaně čekám na další pokyny milých lidiček z najaté agentury. Říkají si Červená společnost. Americky Red kampeny. Všichni mají na sobě červená trika a čepičky, abychom je poznali. Jsou strašidelně veselí a hraví. A znovu si připadám jak na táboře. Budeme hrát hry!

Slunce konečně vychází. Rosa se rychle odpařuje. Během chviličky se odpařujeme i my, co jsme na louce zůstali. Dokonce se odpařuje i všechen led u nápojů. Červení diblíci nás rozdělí do menších skupinek, každá dostane do ruky tablet a seznam úkolů. Úkoly jsou tak složité, že jim nikdo nerozumí. Ani rodilí mluvčí. Má se něco luštit, někam volat, cosi zadávat do těch tabletů. Smysl počínání všem uniká, ale tváříme se pozitivně. Je to výzva přeci. Naše zátylky se vražedně ohřívají dopoledním kalifornským sluncem. Tablety naštěstí nikomu nefungují, jelikož připojení selhalo. Jsem naštěstí v laxní skupině bez ambicí. Potácíme se po louce ještě asi dvě hodiny, hledajíce stín. Okolo zmateně běhají motivovanější členové z aktivnějších družstev. Proč běhají nám uniká, vypadají nezdravě. Tak prý se čeká, že budeme taky pro něco někam běhat, říká jedna z členek naší skupinky, kterou jsme vyslali na výzvědy. Prý, když něco vyluštíme, máme s tím někam doběhnout. Jelikož nám stále uniká, proč bychom to měli dělat, posedáváme dál ve stínu a předstíráme, že čteme pokyny. Zjišťujeme, že si nás nikdo nevšímá. Naše skupina se nenápadně postupně rozpadá. Okolo stále běhá pár šílenců s papíry, vypadají podivně. Pár lidí možná to dopoledne zemřelo na infarkt. Někteří na oznobeniny a úpal.

Zbytek dne se přesouvám po různých stanovištích, nemaje aplikaci, úplně neřízeně. Po technické stránce je to báječně organizované, ale naštěstí nikdo nekontroluje, zda program dodržujeme. Lidský faktor selhal, uf. Kdybych to tušila, po snídani nejedu do kampusu, ale na pláž.

STŘÍPEK 5

Jsme rebelky! Prchly jsme z mítinku! Já, kolegyně se Slovenska a Polska. Slovanská vzpoura. Vyplížily jsem se před koncem programu z hotelu a odjely taxíkem na nejbližší pláž. Být v Kalifornii a nevidět pláž by bylo trapný. Řidič nás tam vysadil hodinu před západem slunce a slíbil, že se pro nás vrátí za hodinku.

S pocitem nenadálé svobody běžíme k moři, vlasy a šály za námi vlají, bosýma nohama se boříme do teplého písku, srdce nám vzrušením buší. Konečně vidíme tu pravou Ameriku. Pláž je téměř prázdná, takové štěstí si snad ani nezasloužíme. Po chvilce u nás zastavuje červené auto pobřežní hlídky. Úplně jako z toho seriálu! V autě sedí dva krásní pobřežní hlídači. A povídají si s námi! Prý jim někdo volal, že pojede po pobřežní cestě, a bude střílet do lidí. To jsou divný legrácky, říkám si. Pak si všimnu, že po pláži se v dohledu pohybuje podobných vozů asi 6 a po pobřežní komunikaci brousí několik policejních vozů. Ptáme se, zda se jim to stává často, že takhle někdo volá. Ne, je to poprvé, říká krasavec za volantem. Ujišťuje nás, že tam klidně můžeme zůstat, že oni to pohlídají. Super! Máme kilometry pláže pro sebe! A hlídají nás strážci. Do západu slunce se šťastně procházíme v příboji, fotíme se jak Japonci, vlasy nám pořád vlají, užíváme si klidu. Jen kolegyně z Polska je malinko nervózní a pořád pokukuje, odkud přiletí kulka. Neuklidní ji ani námitka kolegyně ze Slovenska, že když nás odprásknou, nemusíme zítra na mítink. Asi si ten západ slunce neužila tak jako my.

STŘEPINA 6

Poslední den.

Máme školení na to, jak být správným lídrem, vůdcem, vedoucím či velitelem.

Školení je, logicky, určené těm, kteří někoho řídí a vedou, v zaměstnání předpokládám.

Nelogicky se musím školit i já, i když nevedu a neřídím nikoho. Mám problém řídit sama sebe, ale to nikdo neví. Prý to vůbec nevadí a musím tam. A basta.

Celé se to opírá o výsledek průzkumu, který jsme museli vyplnit předem. Šitého na míru pro lídry. Čili, pokud by ho vyplňoval člověk, co nemá podřízené, nedávalo by to smysl ani zlba. Navíc, musela jsem si vymyslet podřízené, kteří na mě vyplnili zpětnou vazbu. To mi poradili, když jsem moc brblala. Mají řešení na všechno. Trochu psycho. Milion otázek, prostřednictvím kterých vás někam zaškatulkovali. Dostali jsme pak každý dva stostránkové elaboráty plné grafů a čísel a definic. Jeden elaborát, jak se vidíte vy, jako lídr, druhý román, jak vás vidí vaši, v mém případě imaginární, podřízení. Můj report je úplně na prdlačku. Je krásně barevný, ale to je asi tak vše. A k mému zděšení z něj mám vyvodit důsledky. O tom to dnes prý celé bude. Bezva.

Jsme rozděleni do skupinek a velí tomu paní z agentury, která se specializuje na sekýrování lidí. Je to žena na svém místě, mohla by dělat bachařku v Alkatrazu nebo velet nějakému vojsku. Každá skupinka má před sebou na stole hromadu kostiček. Budou zase hry. Máme za úkol půl hodiny studovat ten náš report. Je prý klíčový. Oni to myslí vážně! Všichni v dokumentu zaujatě listují, diskutují nad ním s kolegy, vykřikují, jak jim to krásně vyšlo a jak je to poučně, někteří to mají dokonce podtrhané. Hledám skrytou kameru. Nikde nic. Takže chyba je na mém přijímači. Zase. Ani se nesnažím předstírat, že do toho zírám. Zírám místo toho na ty kostičky a začínám se bát. Ukazuje se, že právem. Následují instrukce přidělit si v družstvu role. Nechám ostatní přidělit mi roli otroka. Další role je velitel, je tam i plánovač či co to melou, pak něco, co nechápu, asi pozorovatel, ostatní jsou taky otroci, těm zavážou oči. Otroci budou stavět věž.

Nevím, proč to děláme a co nám to má ukázat. Komu tím prospějete, chce se mi zaječet bachařce do umělohmotné tváře. Mně to ukázalo jednu velmi podstatnou věc, že tohle je ta pověstná poslední kapka nebo chcete-li, že jsem klesla na úplné dno. Nastal okamžik, kdy můj organismus odmítl v té šarádě pokračovat a schoulil se do sebe. Mít ulitu, tak zastrčím i růžky a nevylezu. Už nikdy. Nutí nás totiž stát se zavázanýma očima a čekat než si velitelé, pozorovatelé a přisluhovači naplánují taktiku. To odmítám, neb se mi motá hlava, ve které víří myšlenky typu, co já si to proboha nechám všechno líbit a proč, a jestli by nebylo lepší, kdyby nás rovnou počurali a znásilnili a nedělali to tak sofistikovaně. Jediná z otroků nemám zavázané oči. A je zle. Velitelka naší skupiny, která je čestná a nepodvádí, se na mě osočí, že no to ne, to musíš. Ptám se naivně proč. Prý, protože to říkali. To mohla rovnou říct, pro slepičí kvoč, velitelka roku. Myslím na Standforský vězeňský psychologický experiment. Štěstí, že dnes jedeme domů, to by se tu mohlo ještě pěkně zvrtnout. Uvazuji si potupně okolo očí šáteček, sedám na židli, že si nesmíme sedat snad neříkali, a s hlavou v dlaních pláču nad svým osudem. Pláču doopravdy, šáteček mi to umožňuje a zakázané to snad není. Do rytmu svých tichých vzlyků si opakuji pořád dokola, že jsem kráva. Trochu to pomáhá. Paní z agentury něco začuje a přicupitá se poptat, zda jsem v pořádku. Přes promočený šátek na ni upřu zrak a odpovídám, že jsem naprosto v pořádku, že přemýšlím nad smyslem vesmíru a života vůbec a jestli by nebyla tak laskavá a neodstoupila od mé židle do bezpečné vzdálenosti, že za sebe neručím.

Po tomto incidentu mě nechají až do konce školení na pokoji. Vůbec nic po mně nechtějí a mile se usmívají. Nabízejí mi vodu a sušenky a dovolí mi hrát si s kostičkami bez zavázaných očí. Chodím každých 10 minut na WC a projít se na chodbu a odpočítávám minuty do odjezdu na letiště. Za necelý den cesty budu doma! Přežila jsem! Sice maličko znásilněná a poplivaná, ale žiju! Těším se domů, do Prahy, do Podolí, do lékárny......