8. Svatební den aneb jak pořád někdo kroutil hlavou

Jsem hlavní hrdinkou tragikomedie a nemůžu s tím nic dělat. Na radnici přijíždím nejpozději ze všech. Bobova sestra, která nás veze, jezdí ze zásady všude pozdě a je na to pyšná. Mě chodit pozdně nesmírně stresuje i za normálních okolností a tahle taškařice není normální okolnost ani zbla. Dost se mě to celé týká. Budu se tu k něčemu zavazovat na celý život a nejsem si jistá, že mi dochází k čemu. Navíc na mě budou lidi u toho koukat. To je hororová situace sama o sobě. Není divu, že jsem zelenější než obvykle. Bílá barva blůzky z konfekce dodává mé pleti limetkový odstín a nepůsobí to esteticky. Makeup jsem v té době vůbec neznala, zelená je proto čistě přírodní. Úplná bionevěsta. Kytice rudých růží jen dokresluje obraz dívky, kterou noc, co noc navštěvuje hrabě Drákula. Babička s vyfoukaným účesem ve svém oblíbeném svetru s kosočtverci kroutí hlavou, co jsme to za magory. V předsálí auly již čekají svatebčané. Bohužel je znám. Při pohledu na ně zezelenám ještě víc a bojuji s nutkáním zbaběle zdrhnout a nikdy nikdy nikdy se nevracet. Za ty ušetřené peníze ze zrušené megasvatby budu žít na ostrově a živit se banány a rybolovem. Do reality mě vrací huhňavý zvuk. Je to tatínek. Byl ráno u zubaře s akutním zánětem okostice, trhali mu shnilý zub, šili mu dáseň, má oteklou a umrtvenou půlku hlavy a je pod vlivem opiátů. Na sobě má džíny, koženou bundu, v puse gázu a na krku obří fotoaparát. Chápu, že si úřednice na radnici myslí, že je fotograf, a nutí ho jít do sálu jako prvního. Divné je, že se nebrání. Aha, brání. Úřednice mu bohužel nerozumí. Mává na mě mladší bratr, kterého museli po cestě vyzvednout ze školy. To poznám podle hlíny a prachu na kalhotách a pohorkách. Učí se totiž na sochaře. Vesele se zubí, evidentně si neuvědomuje, o co tu jde. Alespoň má všechny zuby, uklidňuji se. Maminka by vypadala normálně, kdyby se tak neusmívala na Bobovic. Je vidět, že se bojí. Bobovic se neusmívají vůbec. To, že budoucí tchyně někde nahonem splašila róbu, ze které mrazí, zaznamenám až později na fotkách. Během obřadu skončím zrakem u jejího výrazu a vnitřnosti se mi stáhnou v pěst. Pak už se na ni neodvažuji podívat vůbec. Mohla by svým pohledem vraždit a je si toho vědoma. Bobův otec to ví jistojistě také, vypadá, že už si i káknul. Mladší Bobovu sestru navlékli do fialové záclony a chudinka se snaží usmívat upřímně, až je mi jí líto. Bobova starší sestra, svědek číslo 1, má novou blonďatou trvalou, což u přírodní tmavovlásky nedělá dobrotu. Její manžel, svědek číslo 2 se docela baví, ale jen do doby, kdy si všimne, jak se tváří Bobova matka. Pak si kákne taky. Naše babi kroutí vyfoukanou hlavou, co jsme za magory a upravuje si svetřík s kosočtverci. Úřednice ke mně přistoupí a nevěřícně se ptá, zda jsem to opravdu já, co tu je za nevěstu. Nerozumím větě "co tu je za nevěstu" a čumím jak guma. Ptá se znovu, zda jsem to já, která se bude vdávat. To už dává smysl. Vyděsí mě to k smrti. Přikyvuji a couvám ke dveřím. Úřednice mě následuje a chce prokázat plnoletost občanským průkazem. Kmitám hlavou ještě usilovněji a nechápu, co chce. Tatínek úřednici ujišťuje zahuhláním, že 12 už mi bylo a vyplivne při tom kus gázy. Úřednice se mračí a kontruje, že pan fotograf by už měl být připraven v sále a ostřit. Tatínek si ji vyfotí. S bleskem. Legitimuji se. Úřednice kontroluje uslzeným zrakem pravost dokladu, kroutí hlavou jako naše babi a ptá se, co chceme za hudbu. Nerozumím řeči jejího kmene a mlčím. Nechci za hudbu nic. Proč bych chtěla něco za hudbu? Úřednice konečně prozřela, že jedná s mentálně zaostalou osobou, a táže se znovu. Tentokrát se ďábelsky usmívá, pomalu artikuluje a používá posunkovou řeč. Když předvádí při slovech "zahrát" hru na housle, málem vypíchne oko naší babi. Co prý mají zahrát, až budeme kráčet k oltáři. Když vidí, že je mi na omdlení a nemrkám, ptá se Boba. Ten nemrká také a mlčí. Asi nedával pozor nebo neví, co chce za hudbu. Nakonec nám paní ukáže jakýsi seznam a my jí něco, bez mrkání, odkýváme. Slovo oltář má magickou moc.

Pak už si moc nepamatuji. Jen to, že babi ve svetru s kosočtverci pořád kroutí hlavou, co jsme to za magory, že mě nějak odtáhli k tomu oltáři, že paní úřednice kroutila hlavou jako naše babi, poněvadž mě k oltáři vedl fotograf, a že jsem nemrkala a zároveň plakala, což je nepraktické, a že nevím, co bylo za hudbu. Vybavuji si větu skutečného fotografa "podívejte se na sebe upřímným pohledem", to už jsme se s Bobem oba hystericky smáli a začali mrkat. A pak vzpomínka, že se 3x podepisuji. 2x jsem to spletla a podepsala se svým rodným jménem. Nikdo mi neřekl, že to má být Bobovo příjmení! Starosta naštěstí dostal od úřednice echo, že jsme mentálně retardovaní, a byl na nás hodný. Určitě litoval, že nemá pro tyto případy po ruce lízátko nebo nějaký obrázek.