9. Svatební hostina aneb jak jsme zmátli čínskou mafii

Po obřadu tragikomedie pokračuje. Má jméno svatební hostina.

Logicky nemáme nic objednané, to se nestihlo. Že bude hostina, se nějakým nedopatřením rozhodlo asi 20 minut po ceremoniálu. Vybíráme operativně náhodně první restaurační zařízení, které nám po cestě z radnice padne do oka, dá se tam zaparkovat a není tam plno. Ve skutečnosti v hospodě kromě nás není vůbec nikdo, myslím z hostů. Po povedeném obřadu to nikomu není už podezřelé a bezelstně se dereme rovnou k obřímu kulatému stolu. To, že tam pravděpodobně perou peníze, a že restaurace je jen zástěrkou pro finanční úřad, nám dochází mnohem později. Nejdřív se na nás asi půl hodiny střídavě chodí koukat různí Číňané nebo Vietnamci. Vylézají zpoza závěsu, zalézají za závěs a pořád dokola. Takové čínské divadlo. Teoreticky je možné, že to je pořád ten samý člověk, nic ve zlém, vypadají všichni stejně, ale proč by to dělal? Tak 20 minut na něj/na ně voláme, že si chceme objednat. Nic. Závěsová scénka nerušeně pokračuje. Opět toho dne přichází na řadu posunková řeč. Naznačujeme rukama nohama, že si pořád ještě chceme objednat. Začíná to být i zábavné a trochu to uvolňuje napětí u stolu. Netrvá ani 45 minut, a Asiat, co předstírá, že je číšník, nám nese jídelní lístek, který pravděpodobně napsal někdo jen kvůli nám. Proto těch 45 minut. A protože neuměl česky, je to rozsypaným čajem. Na naše snahy o vysvětlení, co se pod klikyháky skrývá, nás falešný vrchní počastuje kamenným pohledem. To oni umí. Ani to nás neodrazuje. Výběr jídel je ale čistě náhodný. Bobovic si naštěstí myslí, že tak to v Praze chodí a nestěžují si, aby se neztrapnili. Přestože každý ukazuje prstem na něco jiného, donesou všem to samé. Jestli to uvařili nebo koupili v jiné restauraci, nevím. Nikdo raději nic nenamítá, začínáme mít trochu strach. Pořád se na nás chodí dívat a tváří se jako mafiáni. Je možné, že nás chtějí otrávit.

Ona to asi i byla odnož Triády, jen, amatéři, nevěděli, jak nám oznámit, že hosté nejsou žádoucí, a přitom nás nepostřílet. Byli jsme velká skupina a odklidit tolik mrtvol v centru Prahy, to není snadná věc ani pro mafii.

Po jídle nálada Bobovy rodiny začala znovu rychle upadat do arktických teplot, k tomu se přidal strach o život, a čas se neskutečně pomalu vlekl. Nevylepšila to ani moje poznámka, že nám profesionální (to slovo jsem patřičně zdůraznila) fotograf na úřadě slíbil poslat fotky, že také budeme mít album a že je škoda, že neměl nikdo kameru, že jsme mohli mít i videokazetu. Odměnilo mě hrobové mlčení. Nevím, jestli jsem se víc bála Triády nebo tchýně.

Takže si to shrňme. Musím poctivě uznat, že tchýně měla pravdu. Naše svatba je důkazem, že úroveň svatebního rituálu má vliv na zachování či krach manželství. Brali jsme se jako chudáci, nemohlo to tedy dopadnout dobře a může za to moje rodina, ne Bobova. Asi 100:0 na mé konto rozvraceče manželského krbu. Statistiku jen trochu kazí fakt, že i manželství Bobovy starší sestry nedopadlo dobře. To je ale jen výjimka, která potvrzuje pravidlo. Mladší sestra měla svatbu jako anglická královna a žije ve šťastném vztahu dodnes.