Jak jsem odhalila tajemství kruhů v obilí

Já vím, že se to nedělá, koukat někomu přes rameno, co čte. Ale když to se nedá někdy odolat. V narvané tramvaji se nudím, svoji knížku nedokážu vydolovat. Jednu horní končetinu mám znehybněnou úplně cizím tělem, které silně narušilo můj intimní prostor, a druhou se snažím držet, čeho se dá. Na druhý pokus. Napoprvé mě pán zprava přimáčknutý ke dveřím a k paní s kočárkem zpražil vražedným pohledem, když jsem se chytla jeho opasku. Ježíši, ještě že to byl opasek! Čeho se držím teď nevím a nechci to vědět. Proto, když zahlédnu v rukou šťastlivce sedícího pode mnou a zírajícího do nejmenovaného bulvárního plátku pod palcovými titulky "Kam vedly první kroky Kajínka po propuštění? Tajemství první noci!" obrázek Kajínka v hráškově zeleném slušivém upnuťoučkém tílečku, nemohu ovládnout své oči, které signály z mozkové kůry nutí zjistit, kam že ty kroky vedly a co se proboha vlastně stalo v noci? Drze čtu cizí tiskovinu. To je drama! Naštěstí se u mě nedávno začala projevovat stařecká vetchozrakost, což je snížená schopnost vidět ostře na blízké vzdálenosti. To už nezní tak děsivě, jako vetchozrakost, slovo, které si nebere servítky a na plnou hubu vykřičí do světa, že jste stará sešlá stařena, co to má za pár. Má to včak i své výhody. My vetchozrací si nemusíme kupovat vlastní noviny a můžeme bez problému, nejen v dopravních prostředcích, studovat co si čtou ostatní. Čím větší věchýtci, tím lépe. Můžete se dopracovat do fáze, že si z prvního vagónu čtete "Právo" poctivce, který si noviny zakoupil a čte si je ve druhém vagóně. Pokud tedy na to máte žaludek.

Koukám, že asi trpím i stařeckým zabíhavým myšlením.

Zpět ke Kajínkovi v triku. Článek je úplná informační bouře. Čtu, že poprvé po 23 letech spal Jiří Kajínek legálně mimo vězeňskou celu. Potud ještě dobrý. Rozumím. Žádný klidný večer doma s nejbližšími se ale nekonal, Kajínek vyrazil rovnou do víru velkoměsta. Asi si jde zahrát volejbal nebo zaběhat. Tak proto se tak vyfiknul. Tak ne, čtu dál. V hlavním městě se setkal se svou přítelkyní a společně se vydali na procházku po Karlově mostě. OK to beru, to je naše kulturní bohatství, Kajínek bude asi cíťa. No jo, mám pravdu, píše se tam: "Je to moje srdeční záležitost,". Taky sděluje novinářům, že se nejvíc těšil na to, jak bude moci chodit dopředu, a ne neustále do kolečka. Ty brďo, jestli chodil Jirka 23 let dokolečka, tak to teď dopředu nedá. Mozek je potvora. Minimálně u zvířat to funguje. Tak proč by to měl mít Kajínek jiné. Pustíte po letech zvíře, co žilo doposud v kleci 2x2 metry, a ono pořád bude chodit v sektoru 2x2 metry. Popadne mě ukrutná zvědavost, nutně potřebuju zjistit, jestli na Karlově mostě chodil Kajínek s přítelkyní dokolečka. Ale nepíšou tam o tom nic, jen, že na malé lodičce obsluhované třemi námořníky se k sobě tiskli a neunikli pozornosti řady Pražanů, kteří si Kajínka v nepřehlédnutelném zeleném nátělníku fotili. To už je na mě moc. Jak jako na malé lodičce, když tam s Kajínkem a jeho přítelkyní byli další 3 námořníci a lodičku obsluhovali? I kdyby ta přítelkyně byla imaginární nebo nafukovací a Kajínek jí před nástupem do loďky vyfouknul, tak se na malou lodičku pohodlně nevejdou, nebo jo? Á, nepíšou tam nic o velikosti námořníků, v tom to možná bude. Plíhal napsal písničku a maličkém námořníkovi, který se v krabici od mýdla blíží vanou...že by???

Článek působí dost nevěrohodně. Na Karlově mostě se dokolečka chodí blbě, to by tam Kajínek musel vydupat v tom davu turistů kruhy, jako se našly v obilí. A o kruzích na Karlově mostě se nikde nepsalo. Možná jsem přišla na klub záhadě tajemných kruhů v obilí! Vydupali je tam vězni na útěku! Musím to někde publikovat, až se dostanu z tramvaje.

Usuzuji, že vůbec nechci vědět, co se dělo v noci. Možná si Kajínek sundal to tílko, a to bych nemusela unést.

Naštěstí budu vystupovat. Možná. Jsem uprostřed tramvaje a dle Mládkovy teorie pístu tam někteří cestující uvíznou na věky věků.