Úvaha o tom, že Japonci jsou pitomci

Idylické odpoledne kdesi v oceánu v japonských výsostných vodách

Oceán širý, oceán tichý, vlnka s vlnkou pod nebem

slunečným poklidně hraje si.

Blankytem tmavomodrým, hlubinami nesmírnými,

obrovský kytovec svobodně sám pluje si.

Tělem svým zvrásněným majestátně hladinu proráží,

s mohutným cákáním vodu ploutvemi rozráží.

V duši mír, plankton v břiše.

O moři nekonečném a březích dalekých přemýšlí, o družce své sní

i ve chvíli, kdy plíci jeho harpuna hrotem svým proráží.

Japonci kručí v břiše. Japonec útočí tiše.

Kdesi na japonských ostrovech v japonském restauračním zařízení

Nadržení Japonci, rozmrzelí, nesví, k žalostnému stavu velryb hluší,

dneska ještě nejedli své oblíbené (vel)rybí suši.

Hlad jejich prozatím ukojen byl jen řízkem z kýty delfína

a polévkou z ploutve žraločí.

Zmoženi tou zdravou, omega 3 nenasycenou kyselou stravou,

dopoledne dvě tři rundy saké otočí.

Jak se vidí Japonci a jak je vidím já

Japonci se považují za národ moudrý, kolébku krásy a kultury.

Mají bonsaje, gejši, samuraje, katany, Jakuzu a sakury.

Já si ale myslím, že Japonci jsou pitomci,

protože se nestydí a beze studu žerou velryby.

A jsem smutná.

Průměrná délka života Japonce je totiž nezaslouženě dlouhá.

Za svůj trapně dlouhý život stihnou zabít hodně velryb. Ouha.

Až se mě příště, Japonci, na Florenci zeptáte,

kudy vede cesta na Hrad a na Karlův most,

vzpomenu si na všechny ubité velryby, mrtvé delfíny a ploutví zbavené

krutě umírající žraloky a můj smutek promění se ve zlost.

Pomstím se celým vašim zombie stádům. Pomstím se velrybátkům,

z kterých jste udělali svou rozežraností sirotky!

Ani za nic neprozradím, kde nachází se ta pitomá galerie

s hnusnými skleněnými výrobky!

Mějte se na pozoru, já znám v Praze i spoustu hnusných míst!

Váš dlouhý život vám znepříjemním!

Velryby, žraloky ani delfíny by v dnešní době žádní normální lidé,

snad krom vyhladovělých Inuitů, neměli už více jíst!