Ze života alergika

Letní louka deštěm voní,

vzduch je těžký teplou vůní.

Luční zvonek něžně zvoní,

v kopretině cvrček trůní.

Louku zdobí máky vlčí

jako šperky krásnou paní.

Některé jen zlehka pučí,

stonky se jim tíhou klaní.

Ty, sluníčkem políbené,

do nebe se usmívají.

Rudé květy otevřené

návštěvníky uvítají.

Louka vibruje a bzučí,

zrnka pylu vzduchem víří

a mně v uších strašně hučí,

oči slzí, nos se pýří.

Otupělá ležím v trávě,

histamin mi v žilách bouří.

Čmelák přistál na mně právě,

stovky očí drze mhouří.

Můj nos rudý ten ho láká,

podobá se makovici

"Jsi dost hloubý da čbeláka"

huhňám jako po opici.

Unudlená sebou třesu,

brundibár se válí v trávě.

Domů si ho neponesu.

Jiné věci nosím v hlavě.

Sedím tiše, dýchám ústy,

pozoruji vlčí máky.

Vidím dráhy, cesty, mosty

heliporty pro čmeláky.

P.S: pravděpodobně se jedná o nežádoucí účinek preparátů na alergii, je mi jasné, že na louce nejsou mosty ani heliporty.